Před lety jsem pracovala na jednom biskupství jako technický administrátor (něco jako stavební technik). Byla to pro mě úžasná zkušenost. Práce na opravách (většinou) památkově chráněných budov mě fascinovala. Pamatuju si, jak silně na mě působily třeba prošlapané kamenné schody na kůr nebo ošoupané kliky u dveří – kolik kroků muselo na ty schody dopadnout, než se v nich vytvořily prohlubně? Kolik rukou se muselo dotknout té veliké kliky, než se plastický železný reliéf dočista vyhladil...? – to bylo pro mě hmatatelné svědectví víry.
Byla jsem mladá, naivní, nezkušená holka a kněží ze všech tří děkanství, v nichž jsem měla budovy na starosti, se ke mně chovali shovívavě. Některým z nich se moje nadšení pro opravy líbilo, jiným spíš lezlo na nervy, protože ty stavby pro ně nebyly až tak důležité, jako slovo Boží. Cítila jsem k nim obrovský respekt, a obzvlášť ke „svému“ děkanovi, který byl pro mě opravdovou autoritou. Byl to moudrý člověk s velkým rozhledem, ochotný naslouchat i diskutovat, často s laskavou ironií, která mě fakt bavila.
Pak se mi můj soukromý život rozpadl na drobné střípky. Rozváděli jsme se a já jsem se s tím neuměla vyrovnat. Musela jsem pryč.
Podala jsem výpověď, aniž bych se někomu z „mých“ kněží svěřila s tím, co se děje. Mysleli si, že se s celou rodinou stěhuji 200 km daleko a proto pro ně už nemůžu pracovat – nikoho z nich pochopitelně ani nenapadlo, že odcházím jenom já s mladším synem. Byla to ode mě taková „tichá lež“: úmyslně jsem je v tom mylném přesvědčení nechala, protože jsem se moc styděla za rozpad svého manželství. Kdykoliv jsem později vzpomínala na těch krásných 7 let, strávených mezi nimi, vždycky mě zabolela velká výčitka svědomí za tu neupřímnost.
Uběhlo skoro 10 let. Za tu dobu mi umřel mladší syn, druhý se z toho „zbláznil“ a já jsem se znovu vdala. Druhé manželství mi zavřelo cestu ke svátostem... Byla jsem z toho moc smutná. Pak jsem tady na Signálech náhodou narazila na článek, jehož jedna věta mě přiměla k rozhodnutí – když už se nemůžu smířit s Bohem, smířím se aspoň s lidma. A vytočila jsem číslo na faru…
Pan děkan nejenom že si mě i po deseti letech dobře pamatoval, dokonce to vypadalo, že mě opravdu rád slyší. Domluvili jsme si schůzku a zdálo se mi, že se těšíme oba.
Už sama cesta mě hodně překvapila. Nevybavovala jsem si po těch letech, jak jdou za sebou vesnice. Ale sotva jsem vjela do „svého“ rajónu a míjela jsem ceduli s názvem obce, hned jsem věděla, v kterém místě kaplička nebo kostel stojí, jakou má střechu, barvu fasády, vybavení interieru, komu je zasvěcená, i jméno kněze, který ji měl na starosti. Párkrát jsem zastavila a kostel jsem si zvědavě oběhla, abych viděla, v jakém stavu je po té době fasáda nebo střecha, kterou jsem tehdy pomáhala opravit :-)
Pak jsem váhavě zazvonila u dveří fary...
Ani ve snu jsem nečekala takové přijetí. Všechno bylo takové, jak jsem si to celé ty roky pamatovala – stejná chodba, kuchyně, i ten hrnek na kafe... Stejná gesta pana děkana, když chtěl svým slovům dodat důraz... Velkorysá laskavost, s jakou přijal moje přiznání a omluvu (ten pocit, když jsem se mu konečně zase mohla podívat do očí!)... Jeho chápavý pohled i krásná slova o Boží lásce a odpuštění... Účast, s jakou reagoval na zprávu o smrti mého syna... Nepředstíraný zájem o mou současnou práci i o můj duchovní život... Radost „malého kluka“, když mi se zaujetím popisoval svoje nové auto... Ironie, s jakou komentoval situaci kolem restitucí a politiku...
Vydržela bych ho poslouchat hodiny – nicméně s vědomím, kolik má jiných povinností, jsem se zavčas (nerada) zvedla. Ve vratech mě pohladila jeho slova na rozloučenou: „Hano, já myslím, že dobrý. Fakt dobrý. A zase přijď! Víš, jak to je: dobří holubi se vracejí…“
Chtělo se mi smát i plakat radostí. Jasně, že zase přijdu. Najednou jsem vůbec nemohla pochopit, proč jsem cestu sem tak dlouho odkládala.
Otče, tolik Vám děkuji. Děkuji, že jste se nezměnil. Děkuji, že jste mě přijal s otevřeným srdcem, i když jste jistě cítil zklamání, když jsem za sebou před lety tak důkladně spálila mosty. Nejenom, že jste mě zbavil velkých výčitek svědomí... posílil jste i moji naději, že mě jednou (snad) stejně velkoryse přijme i Bůh...
P.S. Jestli tohle náhodou čte některý z „mých“ kněží, pro které jsem tenkrát pracovala – i Vám patří moje velká omluva. Vím, že byste mě tehdy vyslechli bez odsouzení… Je mi to líto.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.