Přání do nebe

11. 11. 2013 9:14
Rubrika: Martin

11. listopad můj syn miloval. Pokaždé hned ráno běžel k oknu, aby se podíval, jestli napadl sníh – a když ano, všem se chlubil, že je to jeho zásluha, protože on je přece Martin a přijel na bílém koni :-)

Dneska pošesté jsem ráno k oknu spěchala už jenom já...

Bylo mu šestnáct, když odjel k tátovi na jarní prázdniny… a dva dny nato mi Petr (můj první manžel, Martinův táta) zavolal, že je na ARO a vypadá to špatně. „Jak – špatně?“ ptala jsem se a vůbec mě nenapadlo, že uslyším jeho vzlyk: „Mámo, Marťouš umírá…“

Nevěřila jsem tomu - vždyť předevčírem odjel zdravý kluk! Vytočila jsem číslo do nemocnice. Paní doktorka dlouho mlčela a potom se mě zeptala: „Jak to máte daleko?“ „Asi 150 km,“ odpověděla jsem. „Tak to už ho možná nestihnete….“ Ruka se mi třásla tak, že jsem se nemohla trefit sluchátkem na místo. Dovolenku mi musel vyplnit kolega, pro slzy jsem neviděla.

Ještě domů pro Prdeláčka – takového „klučičího“ medvěda v kostkované košili a khaki manšestrácích – Martin ho dostal k prvním vánocům, prošel s ním v dětství všechny doktory, nemocnice, tábory - a pořád ho měl v pokojíčku, i když „na plyšáky už jsem velkej, mamko…“ Nevím, proč mi připadalo tak důležité přivézt mu ho.

 

Cestu si nepamatuju. Tiskla jsem medvěda k sobě a prosila Boha o zázrak. 

Martin ležel na posteli, děsivě ztichlý a nehybný, dýchal za něj přístroj a vypadal jako by spal - až na ty hadičky a pípající monitory. Vzala jsem ho za ruku – byla horká a na můj stisk nereagovala. Upřeně jsem se zadívala na doktorku a čekala jsem, co řekne. „Martinovi prasklo aneurysma v mozku… krvácení bylo velmi rozsáhlé… léky nezabraly… velký otok mozku… nemohli jsme ho operovat… převoz už je zbytečný… zbyla z něho jenom skořápka ….nulová aktivita mozku... je otázka hodin, možná dní, kdy stále vytékající krev začne tlačit na míchu a srdíčko se mu zastaví…“

Jako bych viděla sama sebe v nemocničním pokoji zdálky. Ty informace jsem nedokázala vstřebat, přijmout je. Klesla jsem na kolena, držela jsem stále tu Martinovu bezvládnou ruku - položila jsem na ni svoje čelo, vrtěla jsem hlavou a pořád dokola jsem opakovala „Ne, ne, ne, ne!“ Zvedli mě ze země a nabízeli mi prášky… Odmítla jsem. Nebudu přece posledních pár hodin jeho života sjetá a otupělá. Dám mu každou minutu, která nám ještě zbývá.

Marťouši, tak přestaň už blbnout a řekni něco…!!!

Přestala jsem jíst a chtěla jsem umřít. Prosila jsem Boha, ať si vezme MĚ místo mého chlapečka. Bůh ale na moje smlouvání nepřistoupil. Za pět dní v nemocnici mi úplně zešedivěly vlasy, zhubla jsem 10 kilo, přestala jsem pít černou kávu (předtím jsem se ji roky marně snažila aspoň omezit), a odpustila jsem - taky po letech - Petrovi.

Když v nemocnici pochopili, že se od Martina nehnu (nedovedla jsem si představit, že by byl sám „v té chvíli“), byli tak laskaví, že ho druhý den ráno převezli do samostatného pokoje. Bylo mi úplně jedno, že mi říkali, že už nic nevnímá. Ve dne v noci jsem si s ním povídala, zpívala jsem mu, jako když byl malej, hladila jsem ho, vzpomínala jsem nahlas na společně strávené chvíle, na jeho vtípky, kterých měl vždycky plnou pusu, utírala jsem mu horké čelo a suché rty, modlila jsem se. Opakovala jsem mu, že se na něj ani trošku nezlobím a  prosila jsem ho, aby mi odpustil moje rodičovská selhání. Přijeli za ním kamarádi, rodina, kněz... rozloučit se.

Díky, Pane, za těch pět dní. Byl to Tvůj velký dar.

Poslední večer se sestřičkám zželelo zoufalé matky, rozhodnuté ubránit se i tu čtvrtou noc spánku a nepřijít tak ani o vteřinu synova života. Přivezly na pokoj postel a přemluvily mě, abych si na chvíli lehla. Nechtěla jsem usnout, ale vyčerpání bylo silnější než moje vůle. Vzbudila jsem se kolem jedné... a bylo mi jasné, že nám už moc času nezbývá. Drželi jsme ho s Petrem každý za jednu ruku a bezmocně jsme vnímali, že odchází... Přístroj za něj pořád dýchal a vypadalo to úplně přízračně, jak se mu hrudník stále zvedal, i když jeho srdíčko už dotlouklo.

Přišla sestra a přístroj vypnula. Otevřela okno, „aby dušička mohla ven“, a já jsem si všimla, že pláče. Byla jsem jí tak vděčná za lidskost, kterou se nestyděla dát najevo.

Ostříhala jsem Martinovi nehty a učesala jsem mu vlasy – ty jeho „prstýnky“ jsem tolik milovala! Kdysi se mě ptal, proč má kudrnaté vlasy, když my ostatní v rodině je máme rovné, a já jsem se smála, že se mu kroutí ze zlobení. Sestřička mu napsala na levou nohu jméno a rodné číslo. Vzpomněla jsem si, jak se mu před 16 lety v porodnici ten samý údaj na malou nožičku nemohl vejít, a mohlo mi to srdce utrhnout.

Bylo tak těžké odejít. 

Venku byla mrazivá, jasná noc. Zaklonila jsem hlavu a zadívala jsem se vyčítavě na nebe - a najednou se z té čisté oblohy plné zářících hvězd začaly snášet drobné vločky sněhu, něžně mě hladily po tváři a rozpouštěly se v mých slzách.

Marťouši... bylo to jako loučení... jsi přece Martin, a ten přijíždí na bílém koni.

Všechno nejlepší k svátku, chlapečku můj.

A nezlob tam ;-) Nezapomínej, že jsi v nebi...!

 

Zobrazeno 5010×

Komentáře

slu-nicko

No, za ty slzy, přece...
To zvládnutí bych nezveličovala ;-)

KMirjam

@slu-nicko narazila jsem na tento šest let starý článek. Před dvěma měsíci jsem přesně stejně takhle provázela manžela. Jenže to trvalo měsíc. Z toho posledních čtrnáct dní už též v umělém spánku a na plicní ventilaci, dialýze a spoustě dalších přístrojích. Na noc jsem odjížděla, ale prožívala jsem jeho odchod do posledního výdechu. A ještě chvíli..poté.Ještě o tom nedokáži psát... Ráda bych se jen zeptala, poněvadž vůbec nevím, jak dál, byli jsme šťastné manželství 40 let , jestli je nějaká naděje, že člověk nalezne nějakou sílu vůbec jít dál. Je šílený pocit, navíc, být na světě naprosto sám. Děti jsme neměli, žádná rodina, žádná přízeň. Nikdo sem nechodí, budu si muset jen zajistit nanovo pečovatelku, neboť jsem invalidní.
Nevěděla jsem toto o vás. Připojuji tichou modlitbu..... +

Zobrazit 20 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio