Vánoční vzpomínka na otce Jana

Když jsem otce Jana poznala, bylo mu už přes 70 let.  Pracovala jsem tehdy na biskupství jako technický administrátor a on měl na starosti jedno z "mých" děkanství. Patřil k těm kněžím – stavitelům, kteří sdíleli moje nadšení pro opravy památek. 

To u něj jsem se naučila trpělivosti při zaměřování členitého kostela tak, abych mohla nakreslit jeho půdorys. Na moje vztekání, že mi to na papíře nevychází, protože je všechno strašně křivý a "z vinglu", reagoval s úsměvem: "Drobné nerovnosti lahodí oku..."

To u něj jsem se naučila zatnout zuby, překonat svůj strach z výšek (hloupá vlastnost pro stavaře) a s pomocí Boží poprvé vyšplhat po trubkovém lešení bez podlážek až k makovici na věži kostela (jinak by snad byl schopný tam navzdory svému věku vylézt místo mě).

To u něj jsem se naučila podívat se před výstupem na věž na hodinky – po zkušenosti, kdy jsem nahoru vyběhla těsně před polednem (zdokumentovat zatékání do krovu) a ohlušující zvonění obrovského zvonu mě vzápětí sehnalo zpátky na zem... Je pravda, že se mě otec Jan předtím zeptal, jestli tam vážně potřebuju jít zrovna TEĎ :-)

Těch vzpomínek je spousta - hodně mě toho naučil. Každé naše setkání bylo veselé, protože znal neuvěřitelné množství vtipů. Měl je zapsané v tlustém sešitě, nadepsaném VTIPNÍK. Můj syn Martin se mnou za ním rád jezdil a navzájem se ve vyprávění vtipů předháněli. Přiznávám – občas jsem trnula, co z Martina vypadne ;-)

Otec Jan měl těžký život. Zákaz kněžské činnosti, PTP, doly… Nikdy jsem ale neslyšela, že by si stěžoval, na všem dokázal najít něco pozitivního. Moc ráda jsem poslouchala jeho vzpomínání.

Loni před Vánoci jsem se dozvěděla, že je velmi vážně nemocný a leží v LDN... a tak, když jsem 23.prosince jela na návštěvu k rodičům, kteří bydlí blízko, zašla jsem tam za ním.

První, co jsem po příchodu na pokoj uviděla, byl otec Jan, jak se modlí breviář. Pohled na ohmatanou, každodenně používanou knihu a jeho věrnost, s jakou se modlil, mi vehnaly slzy do očí. Ruce měl plné modřin (od injekcí), a vzhledem ke své diagnóze trpěl velkými bolestmi. Špatně slyšel, ale rozum měl naprosto jasný. Všiml si, jak jsem vyděšená a otřesená z toho prostředí a stavu, v jakém jsem ho našla. Zadíval se na mě, oči mu zazářily stejně šibalsky jako před lety a začal mi vyprávět jeden vtip za druhým,  všechny s vánoční tematikou… a ani jednou se neopakoval. Přes slzy jsem se musela smát a on z toho měl upřímnou radost.

Loučila jsem se s ním s těžkým srdcem. Nemohla jsem se smířit s tím, že ten hodný člověk, kterého jsem měla moc ráda a který toho pro druhé (i pro mě) tolik dobrého udělal, tak trpí.

Následující den jsme jako každoročně vpodvečer šli s manželem na naše náměstíčko, poslechnout si koledy hrané z věže kostela a pozdravit se s přáteli. Celý den jsem myslela na otce Jana a tak jsem ráda využila příležitost a zašla do otevřeného kostela. Modlila jsem se a prosila jsem Boha (no, spíš jsem na něj v duchu křičela...), aby otce Jana zbavil těch strašných bolestí.

A Bůh mi ukázal sílu modlitby – i když jinak, než jsem čekala.

Druhý den ráno otec Jan zemřel.

Svoje 85. narozeniny, kterých by se dožil o dva dny později, tak už oslavil u Pána...  Věřím, že jeho vtipům se teď směje celé nebe, včetně mého Martina.

Pohřeb měl na Silvestra – jak příznačné pro člověka, který měl sešit nadepsaný VTIPNÍK... 

Vzpomínám ráda, s úctou, velkou vděčností - a vždycky s úsměvem :-)