Fotopříběh jednoho krátkého života

17. 1. 2014 8:19
Rubrika: Martin

Právě dneska by můj syn Martin slavil 22. narozeniny.

Někdy si představuju, jak by vypadal jako dospělý... Asi by už moc nevyrostl, vždyť už v šestnácti byl tak vysoký, že když mě objal, pohodlně se o mě opřel bradou. Zřejmě by  nebyl tak hubený, holil by se a občas by zašel s kámošema "na jedno". Měl by lásku? Bydlel by ještě se mnou, nebo by si plnil své cestovatelské sny?

Ráda listuju albem s fotkami, je v nich tolik vzpomínek. Většinou se nad nimi usmívám... Bohu díky jsou pryč roky, kdy jsem ta alba pro smutek nedokázala ani otevřít. Učím se nelitovat těch fotek (vzpomínek), které už nikdy nepřibudou a být vděčná za ty, které mám.

Už jsem tu vzpomínala na Martinovu smrt, dneska chci zavzpomínat na jeho život. Takové "best of" na oslavu jednoho krátkého - ale věřím, že šťastného - života :-)

 

1992

Tuhle fotku mám moc ráda. Martínkovi jsou na ní 4 dny a dupačky, které má na sobě, jsem nosila kdysi i já :-) Nad ním je šťastný tříletý Peťa, který si bráchu moc přál a vybral mu i jméno. Měli spolu nádherný vztah.

 

1993

Martínek odmalička s chutí napodoboval lumpárny, které ho Peťa bratrsky učil.

Později se role obrátila a ve vymýšlení vtípků a rošťáren byl Marťouš bez konkurence. Mnohé jeho hlášky v naší rodině zlidověly a já se vždycky usmívám, když je i po těch letech slyším. ;-)

 

1994

Ten rok jsme byli poprvé všichni čtyři na dovolené… no, on to byl vlastně „čundr“. Prostě jsme se sebrali a šli jsme kolem řeky Rokytná "po červené" z Jaroměřic nad Rokytnou do Moravského Krumlova. Šli jsme pěšky stylem "kam dojdem - tam dojdem" (většinou 10-15 km denně), vařili jsme v kotlíku, jedli z ešusu, spali pod hvězdami... nezapomenutelné. 

 

1995

"Spinkej, můj maličký, máš v očích hvězdičky..."

 ... byla Martínkova nejmilejší ukolébavka. A zabírala stoprocentně :-)

 

1996          

                                                                                                                                                                                                                                                                                      Se zvířatama to Martin vždycky uměl. Měl s nimi velkou trpělivost a všichni naši domácí mazlíčci ho milovali a poslouchali. Jednou jsem ho plácla po zadku před naším psem - a to nevděčné zvíře, které jsem každý den krmila, mě málem sežralo :-)

Jako by vůbec neměl pud sebezáchovy, i když šlo o cizí zvířata - krmil pštrosa natrhanou trávou a hladil ho u toho po zobáku, sousedova rozzuřeného vlčáka k mé hrůze uklidnil pohlazením skrz plot, u známých se mazlil s dvoumetrovým hadem... jo, někdy to byly dobré šoky pro starostlivou matku.

Moc toužil po želvě. Tak dlouho jsem zodpovědně váhala, jestli mu tak dlouhověkého tvora pořídit - až jsem to nestihla...  Není dobře odkládat radost.

Tahle fotka je ze ZOO v Jihlavě.

 

1997 

 

Vánoce... to jsou teď smutné svátky, bez něj. Schovávám vyrobená přáníčka a drobné dárečky, kterými mi kdysi dělal radost - ale nemám ještě odvahu vracet se k nim.

Když měl narozeniny, vážně se na mě podíval a řekl: „Mamko, je mi pět, a to znamená, že už jsem velkej kluk. Ode dneška mi neříkejte Martínku, ale Martine.“

Nesplnitelné přání, Martínku...

 

1998      

Oblíbené oblečení: maskáče...

Oblíbená hra: na cokoliv, u čeho se umazal :-)

 

1999

Poprvé u moře: když v noci pršelo, bál se, že bude ráno míň slané... :-)

Fotka je z výletu do Benátek.

 

2000


Na skautském táboře - jezdil na ně strašně rád... Ovšem už na tomhle prvním měl tolik raportů, že se nesmazatelně zapsal do historie oddílu :-)

 

2001

První svaté přijímání - moc se těšil, nádherně všechno prožíval a přistupoval k němu opravdu zodpovědně: vzpomínám si, jakou měl starost, že od sobotního odpoledne, kdy byl u zpovědi, "stihne" do nedělního rána ještě nějaký ten hříšek... a tak pro jistotu chtěl jít spát hned v pět, když přišel z kostela :-)

 

2002

Na prázdninách u babičky si ochočil ještěrku - chodila se vyhřívat na kámen a nechala se od něj brát do ruky a hladit. Nevím, jak to dokázal - před náma bleskově utíkala.

 

2003

V 11 letech Martin utrpěl vážný úraz oka a následkem toho o něj o 2 roky později úplně přišel. Byl statečnější než já – když viděl, jak jsem z toho zničená, říkal mi: „Aspoň mě to už, mamko, nebolí. Aleš Brichta, Boris Rösner nebo Colombo taky mají jenom jedno oko, a nikdo to na nich nepozná“.

„Esteticky“ to skutečně nebylo vůbec poznat: měl skleněnou protézku a díky tomu a voperovanému implantátu obě oči vypadaly a pohybovaly se úplně stejně.

Přes všechnu jeho statečnost jsem jednou poznala, že tajně plakal. Nejdřív mi nechtěl říct, co se stalo, ale pak přiznal, že byl s klukama v kině na 3D filmu - tenkrát u nás začínaly a on měl podobné "blbinky" moc rád. Jenomže s jedním okem žádné efekty neviděl... Na ten jeho tichý smutek nikdy nezapomenu.

Kéž bych všechnu tu jeho bolest mohla vzít tenkrát na sebe.

 

2004

Z tohohle roku nemám žádnou fotku.

Naše rodina se rozpadla a neměla jsem chuť ani sílu cokoliv dokumentovat. 

 

2005

Puberta byla bouřlivá... Martinovo "Mám snad právo na vlastní názor, né?" mě dokázalo vyprovokovat ke strohé odpovědi: "V tomhle NE!" Na rozdíl od Peti, který pubertu promlčel (což bylo taky hrozný), Martin všechno svoje trápení i radosti vykřičel do světa. Mívala jsem chuť mu tu pusu zašít ;-)

Byl bojovník za spravedlnost a žádnou křivdu nepřešel mlčením. Když byl přesvědčený o své pravdě, dokázal jít hlavou proti zdi. Zlobidlo moje s velkým a upřímným srdcem...

Miloval knížky a svět fantazie, byl velký snílek. Na ty večery, kdy jsme se střídali ve čtení po stránkách často i několik hodin, se nedá zapomenout. I v tomhle věku byl za takhle společně strávený čas vděčný, protože si o tom, co přečetl, moc rád povídal. Někdy se ptal: "Teď je to napínavý, chceš abych s tím na tebe počkal, nebo můžu pokračovat sám?"  

 

2006

 

Peťa zůstal u táty, Martin se odstěhoval se mnou do Pardubic. Byli už velcí a měli právo rozhodnout se sami - museli jsme to respektovat.

Aby spolu kluci trávili co nejvíc času, jezdil Peťa jeden týden na celý víkend ke mně, druhý zase Marťouš k nim... záleželo mi na tom, aby se nepokazil vztah mezi nimi navzájem, ani jejich vztah s tátou.

Myslím, že aspoň tohle se povedlo... když už jsme si ho zpackali my dospělí.

 

 2007

Dvakrát ročně jsme jezdili do Jablonce k pánovi, který Martinovi „na míru“ vyfoukal ze skla oční protézku – bylo úžasné pozorovat ho, jak tam nad kahanem přidával po kapkách roztavené různě barevné sklo, až dostal barvu k nerozeznání od jeho zdravého oka. Bylo to doslova umělecké dílo.

Jednou ho Martin zaskočil otázkou, jestli by mu tam místo toho nemohl udělat smajlíka :-)

Ty jeho vtípky mi fakt chybí!

 

2008

K posledním narozeninám dostal Martin i anglický slovník se slovní zásobou z potravinářství. Moc si ho přál - učil se na kuchaře a snil o tom, že jednou bude vařit na veliké zaoceánské lodi a pozná tak celý svět. Představa, že by odešel sám do světa, mě děsila - ale proč toho snu nevyužít ke zlepšení angličtiny, že jo ;-)

 

Jak mě mohlo napadnout, že odejde už za měsíc, sám a na mnohem delší cestu, na kterou žádný slovník není potřeba?

Tak ráda bych Tě objala, chlapečku můj, ale jsi v Boží náruči, ne v té mé... můžu Tě objímat jenom vzpomínkama. Díky za těch 16 krásných let, kdy jsem Ti mohla být nablízku - kdy jsem si naivně myslela, že vychovávám já Tebe, a přitom to tak často bylo naopak :-)

Zobrazeno 6887×

Komentáře

kacarovi3

Děti jsou nám na chvíli Bohem svěřené.Můj syn má 17 let a zatím nevím,jak by mi bylo v podobné situaci.Nedokáži si to ani představit.

Krasnazena

Hani, píšeš výborně. Objímám tě.

Zobrazit 15 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio