Koho Bůh miluje...

… křížkem ho navštěvuje. Ani bych nespočítala, kolikrát jsem to po Martinově smrti slyšela, včetně mnoha mutací - jako třeba "Bůh ho tak miloval, že si ho vzal k sobě" nebo „v nebi je mu líp“. Kdo ví, proč si někdo myslí, že podobná moudra pomůžou člověku překonat bolest? Nepomohla... a ani můj vztah s Bohem se tím nijak neutužil, naopak. Vždyť já jsem Martina přece taky milovala! - a chtěla jsem ho živého, tady u sebe!

Ne, já nechci nikomu radit, jak má správně mluvit s lidmi, kteří někoho ztratili. Vím, že je to těžké, protože každý prožívá smutek jinak a co je pro jednoho pohlazení,  druhého může bolet. Jen bych si přála, abychom si - než něco nahlas řekneme - uvědomili, že i fráze, u kterých už mnohdy ani nepřemýšlíme nad jejich významem a říkáme je mechanicky, můžou zraňovat. A že účast a podporu lze dát najevo i beze slov.

"Pak se posadili kolem Jóba a sedm dní a nocí mu dělali mlčenlivou společnost, neboť pro tak velké utrpení nedokázali najít vhodná slova." (Job, 2,13)

Od Martinova odchodu uběhlo skoro sedm let (proč se říká uběhlo, i když se dny tak nekonečně vlečou?), já jsem se nějak naučila se svým smutkem žít a abych se vyhnula nechtěnému soucitu a otázkám, taky ho líp maskovat. Stačilo trochu upravit vnější dojem - bílé vlasy se schovaly mezi blonďatými melíry, smutek v očích přetřely černé linky a namalovaná pusa se asi víc usmívá... aspoň soudě podle reakcí okolí jsem konečně zase normální. Že mě to nenapadlo dřív :-)

Díky tomuhle splynutí s davem mi tu větu už dlouho nikdo neřekl… až v sobotu. Byla jsem v květinářství a poprosila jsem jako vždycky o čtyři bílé růže. Nová, mladičká prodavačka nesouhlasně zavrtěla hlavou a vysvětlila mi: „Sudý počet se dává na hrob. Vezmete si tři nebo radši pět?“ „Já je MÁM na hrob,“ nenechala jsem se rozhodit. „A určitě chcete bílé? To se dává jenom mladým!“ To už se mi trochu třásl hlas: „Je to pro syna.“ „Aha…“ a s tragickým povzdechem procítěně zarecitovala: "Jo, jo. Koho Bůh miluje..." atakdále.

Nezlobím se na ni. Jednak tu kytku uvázala moc hezky - a navíc jsem překvapeně zjistila, že slyšet tuhle větu mě už kupodivu nebolí. Protože já už VÍM, že Bůh mě Martinovou smrtí nechtěl potrestat. Jako jeho máma asi nikdy nepochopím, proč jsme měli na tomhle světě vyměřených jenom 16 společných let... ale upřímně věřím, že mi ho Bůh nevzal z krutosti, pomstychtivosti ani potměšilosti. A protože Bůh dokáže každé zlo proměnit v mnohem větší dobro, určitě ani tohle moje trápení není zbytečné. I když to dobro teď ještě nejsem schopná vidět (a možná, že ho neuvidím nikdy), moje pocity se Bohu díky mění. Ještě to sice není úplné smíření, ale taky už ne to bezbřehé zoufalství...

Můj Pane, prosím, obejmi mého chlapečka - Ty můžeš - a odpusť mi, že pro něj pořád ještě pláču...