Až přestanu hledat na parkovišti bílé auto...

Během posledních měsíců mým jinak relativně statickým životem otřáslo několik změn. Ta nejviditelnější se týkala mého zaměstnání a přestože to byla změna chtěná a dlouho zvažovaná, docela to se mnou zamávalo.

Když jsem se loučila s prací, kterou jsem milovala, byla jsem z toho smutnější, než jsem sama čekala. Vyměnit slunce a čerstvý vzduch, vůni omítky a železa, důvěrně známý mikrosvět za plotem staveniště a náš sehraný tým za zavřenou kancelář s tolika cizími lidmi mi v tu chvíli vůbec nepřipadalo jako dobrý nápad. Šéf mi naposled pomohl s noťasem do auta a když mě po chlapsku objal, viděla jsem, jak je - on, který byl vždycky "za toho zlého"! -  najednou naměkko... brečela jsem celou cestu z Prahy domů :-)

Už dávno před nástupem se mě přátelé často ptali, jak se do té nové práce těším... ne, netěšila jsem se. Měla jsem svou "živou" práci ráda. Stres a vyčerpání z každodenní pracovní doby 14-16 hodin (obvykle včetně víkendů, kdy se doháněly papíry) se ale začaly dost varovně projevovat na mém zdraví. A pak, chtěla jsem víc času pro sebe, aby můj život nebyl tak jednostranně zaměřený jako dosud. A taky manželovi se už dlouho nelíbilo to moje věčné odjíždění na celý týden mimo domov tam, kde jsem zrovna měla stavbu... Zkrátka, bylo potřeba určit si priority a podle toho se rozhodnout.

Poslední...

Na konci února jsme předali hotový, zkolaudovaný bytový dům a já jsem mohla s klidným svědomím, že snad nezkomplikuju kolegům život, skončit. A tak jsem už dva měsíce v kanceláři. Každý den jsem nejpozději v šest večer doma (opravdu doma, ne v pronajatém bytě u stavby!) a užívám si, kolik času najednou mám...

Noví kolegové mě přijali nad očekávání hezky a zatím tak trochu bojuju s tím, že jich není pět, ale víc než padesát, učím se jejich tváře a jména a zvykám si, že jsou mezi nimi i ženy :-) Snažím se překonat svou plachost, protože kolegové jsou opravdu hodně přátelští a komunikativní, jsou zvyklí si všichni hned tykat – to mi teda fakt moc nejde - na uzavřené introverty zdejší jinak velmi sociální firemní politika moc nepamatuje ;-)

Mám na starosti výrobní přípravu - to je velmi jednoduše řečeno zajištění toho, aby bylo vše a včas na stavbě. Dostala jsem tři stavby a tři různé stavitele, a tak je to docela pestré. Nejenom že každá stavba je docela jiná (výrobní hala, bytový dům, mateřská škola), oni i ti stavitelé mají každý jiné návyky a požadavky - o povaze nemluvě :-) Pozitivní ale je, že všichni tři vítají, že chci na ty jejich stavby občas jezdit a nepovažují to za ztrátu času, takže sláva! - o tu vůni omítky a betonu tak docela nepřijdu. Věřím, že už brzy přestanu hledat na parkovišti bílé auto místo červeného, při představování do telefonu si nebudu plést firmu a naučím se všem kolegům tykat od srdce a ne z povinnosti...

Ne, v tomhle článku žádné moudro nehledejte, vznikl jenom z čisté radosti :-) Uvědomuju si, že to není samozřejmost, ale velký dar - dělat práci, kterou mám ráda a navíc s lidmi, kteří mají rádi mě. Bohu díky za to. Přála bych všem takové požehnání.