Jak jsem díky pohanům ke křížku přišla

Není to tak dlouho, co mi náhodou přišel do cesty člověk, který mi splnil dlouholeté přání a naučil mě hrát go. Je to naprosto bezkonkurenční hra! Samozřejmě jsem po nějaké době zatoužila mít vlastní hrací desku s kameny – ale plastové jsem nechtěla a skleněné jsou poměrně drahé, tak jsem s koupí dlouho váhala.

Pak jsem měla narozeniny, takové kulatější. Rodina už rezignovala a smířila se s tím, že se moje přání vždycky zásadně liší od toho, co by mi chtěli koupit, a tak se mi sešly místo dárků nějaké peníze – prý ať si radši sama vyberu, co mi udělá radost. Bydlím daleko a už jsem zapomněla, že některá slova mé mamky nesmím brát doslova :-) Když jsem jí pak nadšeně zavolala, abych jí řekla, jakou radost jsem si teda udělala, její zklamání nešlo přeslechnout: „Cože? Skleněné kameny? Myslela jsem, že si koupíš něco zlatého!“

Loni na podzim jsem začala studovat religionistiku. Nechci teď řešit, jestli to byl dobrý nápad nebo ne, jisté je, že jako lék na moji sociální fobii si neumím představit nic účinnějšího:

Před pár dny jsme byli společně s prezenčními studenty na třídenní školní exkurzi po různých kostelích, modlitebnách, synagogách, muzeích, hřbitovech, pohřebištích atd. kolem Náchoda. Pro mě to byla zajímavá zkušenost už od nastoupení do autobusu: někteří spolužáci sice byli (jak se prý od brněnských religionistů očekává) „objektivní“ a nehlásili se k žádnému náboženství, ale dva měli na hlavě jarmulku, jiní zvláštní účesy atd., podle toho, ke kterému náboženství inklinovali (pardon - některá, především asijská náboženství prý nejsou náboženství, ale filosofie ;-)). Nejsilnější co do počtu byla skupina pohanů, což není myšleno nijak hanlivě, sami si tak říkají a hlásí se k jakémusi severskému pohanství, o kterém jsem do té doby nic neslyšela. Kluci měli dlouhé vlasy a vousy, tu a tam (v obojím) copánek, dlouhé černé kabáty a na nohou kanady. Místo zapalovače používali křesadlo, troud a březovou kůru - to bylo velmi působivé :-) Holky z této skupiny měly většinou načerveno obarvené dlouhé vlasy, černé rozevláté oblečení, spoustu tetování a na krku velké amulety. Večer pili stylově z kravích rohů pivo smíchané s medovinou.

V téhle pestré skupině vyhraněných individualit byla moje mlčenlivá povaha přijímána jenom jako další z projevů normálnosti. To bylo tak příjemné, že jsem z toho skoro začala mluvit :-) Co mě fakt štvalo - ale to už je možná dáno mým věkem - bylo, když jsem musela poslouchat (protože v autobuse nikam neutečete) temné filozofické debaty těch mladých lidí... ach, jak si byli jistí, že "nic na světě nemá smysl" a že "žádný člověk nemá vůbec žádnou cenu"!  - přeju jim, ať ke změně názoru nedojdou krutou životní zkušeností, až ztratí někoho blízkého... ale ať je z toho pozérství vyléčí méně bolestně třeba banka, až jim za pár let vyměří splátky za hypotéku ;-)

Večer jsme se vždycky sešli na jednom velkém pokoji a byla jsem fakt překvapená, jak jsou všichni hudebně nadaní. Měli s sebou kytary, různé flétny a bubínky, dokonce harmoniku. Nástroje mezi nimi kolovaly a kdo zrovna nehrál, aspoň zpíval. Po několika skleničkách (rozích) šla všechna póza, hluboké filozofické debaty i náboženská příslušnost stranou a zahráli fakt všechno - od "Kdož sú Boží bojovníci" přes "Svatý Václave" a "mahá-mantru" málem až po Nedvědy. Chvílemi jsem kolem sebe nevěřícně zírala a říkala jsem si - Bože, v jakém to světě jsem doteď žila? :-)

Na první zastávce (v katolickém kostele) jsem si všimla, že jeden kluk se chová jinak než ostatní - uklonil se před svatostánkem a dokonce v lavici poklekl a krátce se pomodlil.  Později jsem zjistila, že ke křesťanství se hlásíme z celého autobusu tři – z toho jedna holka zvláštním způsobem: tvrdila, že je dvojnásobnou křesťankou, protože prý byla pokřtěná dvakrát (poprvé jako katolička, podruhé jako evangelička nebo naopak - sama nevěděla). Ale možná, že nás bylo víc, akorát někteří považovali za religionisticky nerelevantní hlásit se k tomu. V tom katolickém kostele jsem totiž zažila taky "vtipnou" příhodu: při vstupu do kostela jsem sáhla do kropenky a pokřižovala jsem se. Holčina, která šla za mnou, to udělala taky, ale její kamarádka ji hned přísně napomenula: "Čo to robíš? Šak teraz si religionistka!" "A jo, já na to vždycky zapomenu", omluvila se ta první. Dobrá schíza...

Teprve tam jsem si ale s lítostí uvědomila, že křesťana člověk na první pohled nepozná. Křesťanský pozdrav běžně nepoužíváme. Nelišíme se, nenosíme zvláštní "uniformu", pokrývku hlavy nebo specifický účes. Nepoznáme se, když se potkáme na ulici.

Jak tohle všechno souvisí s prvníma dvěma odstavci tohoto článku? No, v obálce mi po koupi těch skleněných kamínků ještě něco zbylo - a já jsem si za to nekoupila (jak jsem původně chtěla) ani další knížky, které už stejně nemám kam dávat, ani (konečně) pořádnou raketu na badminton, který chodím několikrát týdně hrát. Koupila jsem si křížek, protože chci, aby bylo na první pohled poznat, kdo jsem. 

Takže na to zlato nakonec přece jenom taky došlo :-)