Jak si Slu-nicko na Měsíc sáhlo

Když jsem byla malá, naprosto mě fascinoval vesmír. Mým idolem byl Gagarin, oblíbenou knihou Atlas souhvězdí a nejmilejším seriálem Okna vesmíru dokořán. Uměla jsem vyjmenovat všechny kosmonauty i názvy jejich lodí, věděla jsem přesně, kdy  vzlétli do vesmíru a kdy se vrátili na Zemi. Sbírala jsem poštovní známky s vesmírnou tematikou, přečetla jsem všechny dostupné knížky. Znala jsem nazpaměť české i latinské názvy souhvězdí, ta  viditelná jsem uměla ukázat na obloze a ta ostatní na mapě hvězdné oblohy, kterou jsem si přes protesty rodičů přišpendlila na zeď. Ve třetí třídě jsme se chystali se školou do brněnského planetária - nemohla jsem dospat, jak jsem se těšila! - Nefungovalo... myslím, že větší zklamání jsem v životě nezažila :-)

Podívat se na Zemi shora, dotknout se Měsíce, přiblížit se ke hvězdám... to byl můj sen, který zůstal (jak jinak) jenom snem.  Díky tomu snu jsem si ale odmalička zamilovala fyziku, matematiku a chemii a už v době totality jsem se sama začala učit anglicky - bylo přece jasné, že bez těchto znalostí se jako kosmonaut prostě neobejdu :-) takže můžu říct, že to snění nebylo marné, neboť i ve stavebnictví se tyto vědomosti velmi cení.

Proč ten úvod? - Ta fascinace vesmírem ani ten dětský sen mě nikdy tak docela neopustily, a tak když jsem nedávno zjistila, že v Holešovicích je výstava Brána do vesmíru, bylo mi jasné, že ji prostě MUSÍM vidět.

Nevím proč, ale každý výlet je u nás doma vykoupený manželskou hádkou... a nejinak tomu bylo i tentokrát ;-) Měli jsme vstupenky na určitou hodinu a manžel mi kladl na srdce, že musíme vyjet včas, abychom stihli úvodní komentovanou část, jak nás upozorňovali na té vstupence. Těšila jsem se moc, ale nějak se stalo, že jsme mojí vinou nakonec vyjížděli na poslední chvíli. V autě manžel povídá: "Ještě se stavíme v garáži, něco tam vyložím." Nijak jsem to nekomentovala, i když mi zatrnulo. A ještě koupit pití na cestu... bylo mi jasné, ještě než jsme se vymotali z našeho města, že to nemůžeme stihnout, cestu do Prahy mám za ty roky, kdy jsem tam pracovala, v malíku.

Před Prahou byl provoz zúžený do jednoho pruhu, no ještě tohle! Manžel znervózněl a začal mi vyčítat, že jsme vyjeli pozdě. Pokrotle jsem neodporovala, samotnou mě to mrzelo a měl vlastně pravdu... Ale kdyby si nekupoval to pití! Kdyby nejel tak úzkostlivě podle předpisů! A kdybychom nemuseli do té garáže! - cítila jsem tak trochu křivdu. Půlhodina v metru vyplněná manželovým vzdycháním a koukáním na hodinky, i když bylo zjevné, že to stihnout nemůžeme a nebylo nic, co by to mohlo změnit. Přestala jsem ho poslouchat a soustředila jsem se na modlitbu: "Pane Bože, uznávám, že jsme vyjeli pozdě kvůli mně a vím, že to nestojí za tvůj zázrak, ale moc tě prosím, pomoz mi eliminovat škody... ať vystoupíme v metru napoprvé na správnou stranu, ať nečekáme dlouho na šalinu, ať sedneme na správný směr... Pane, prosím, pomoz mi."

A On mi pomohl, to mi nikdo nevymluví :-) Sotva jsme vylezli z metra, přijížděla šalina s číslem 24. Jaká radost! Bez přemýšlení jsme do ní vlítli a teprve uvnitř manžel začal s patřičným komentářem studovat plánek, který je normálním smrtelníkům nepochopitelný, ve snaze zjistit, jestli jedeme správným směrem. Nemohla jsem to už vydržet, tak jsem se prostě zeptala (!!) spolucestujících - a sláva, měli jsme štěstí. Samotná výstava byla úplně na druhém konci výstaviště, dost času na další výčitky... Byla jsem z toho tak zdeptaná, že jsem u vchodu poprosila slečnu, jestli není možné si ten výklad poslechnout někdy později od začátku, když jsme přišli o 15 minut pozdě. Usmála se a povídá: "To je jenom šestiminutový film, který běží pořád dokola... o nic nejde, podívat se na něj můžete kdykoliv."

Normálně mi vyhrkly slzy... dvě hodiny poslouchám výčitky kvůli šestiminutové smyčce, která se pořád opakuje? Měla jsem co dělat, abych spolkla ty slzy i s výčitkami, které se tentokrát draly na jazyk mně. V tu chvíli jsem byla drze přesvědčená, že za tohle se jednou do toho nebe jistě dostanu... teda za předpokladu, že to vydržím a manžela v budoucnu neumlátím v afektu nějakýma vstupenkama nebo autoatlasem :-))

Zážitky z výstavy? Stálo to za to... tak jen ve stručnosti (fotit se mohlo pouze bez blesku, tak prosím o shovívavost za kvalitu fotek):

Sputnik 1... první ruská družice, vypuštěná 4.10.1957. Překvapilo mě, jak je malinká - průměr 58 cm. Byla naprosto úchvatná, k pomazlení :-)

Oproti ní první americká družice Explorer, vypuštěná 31.1.1958, vypadá hromotlucky a připomínala mi brutar na ohřívání vody, když u našich zabíjíme :-)

Takový skafandr měl na sobě Gagarin, když letěl 12.4.1961 do vesmíru.

I v tomhle letěli do vesmíru... jako by to vyskočilo z mých oblíbených Verneovek :-)

Vesmírné toalety a jejich vývoj :-) Ta první byla na mezinárodní stanici MIR

Československý otisk ve vesmíru - maličká sonda Magion. Vypadá jako hračka...

A tady... tady jsem si opravdu mohla sáhnout na Měsíc a splnit si tak svůj dětský sen. Neodolala jsem ;-) Měsíční prach prý na omak připomíná sníh a voní jako střelný prach...

U suvenýrů jsem si sentimentálně koupila fotku Jurije Gagarina, úplně stejnou, ze které se na mě kdysi usmíval nalepený na stěně pokojíčku, hned vedle mapy hvězdné oblohy. Můj dětský hrdina, seznamte se :-)