Když má kněz příliš velké charisma... to se pak můžou dít věci!

Když pojedete po "dálnici" z Mohelnice do Olomouce, asi v půli cesty je vpravo, přes pole, malá vesnička. Váš pohled zaručeně přitáhne zvláštní, členitý kostelík s barevnými věžičkami. Pokaždé, když jsem tudy jela, říkala jsem si: "Tam se někdy musím podívat." Jenže uběhlo několik let, než jsem se přinutila sjet z té široké, rychlé silnice na tu úzkou a pomalou a zjistit, o co jde. Kousek od Litovle se přede mnou objevila cedule s nápisem "Chudobín". Hned za ní vykukovala stavba, jejíž architektura - v našich končinách tak trochu cizokrajná - napovídala, že jde o kostel pravoslavný (a taky to tam píšou).

Svítilo sluníčko a tak jsem se šla trochu porozhlídnout kolem. Za první zatáčkou se na levé straně cesty objevil další kostel, takový zvláštní, jako by ho tam posadili odněkud z Orientu. Průčelí měl krásně zrenovované a jak jsem si přečetla na nástěnce před ním, patří Československé církvi husitské.

Hmm... a "náš", katolický, že by tu nebyl? Po dalších pár metrech jsem si všimla vykukující malé věžičky vpravo mezi domy. Ano, byl tam, z těch tří asi nejmenší. To by ale nebylo až tak smutné jako to, že byl za zamčeným plotem. Zkusila jsem ho obejít z druhé strany, ale i tam byl plot s řetězem a visacím zámkem, navíc cesta k tomu plotu vedla přes ceduli "SOUKROMÝ POZEMEK, NEVSTUPOVAT!" Vstoupila jsem, ale jenom abych si ho mohla přes ten plot vyfotit - jinak byl zoufale nedostupný :-(

Překvapilo mě, že tak malá obec (podle místní informační cedule zde bylo v roce 2006 pouhých 80 domů a 230 obyvatel) má tři poměrně velké kostely. Další věta na téže ceduli mě dostala: "Iniciátorem a organizátorem... byl Josef Žídek (1889-1968), původně katolický kaplan, pak farář církve československé, pak duchovní církve pravoslavné. Po neshodách s jejím vedením přestoupil zpět do církve římskokatolické..."

A tak jsem zapátrala na netu. Josef Žídek musel být opravdu velmi charismatická osobnost: byl prý tak výborný řečník, že pokaždé, když konvertoval, tak s sebou převáděl z církve do církve i většinu obce a dokázal (během 10 let!) její obyvatele přesvědčit i pro stavbu dvou nových kostelů!

Podrobněji se dočtete zde.

Reportáž Toulavé kamery - doporučuju, jen cca 3 min., odkaz na Chudobínské kostely dole na stránce.

Vyrostla jsem na vesnici zhruba stejně velké jako je Chudobín a marně se na ni snažím převést to, co jsem se dozvěděla. Měli jsme na návsi jen malou kapličku, kterou sice chlapi vždycky před poutí svorně obílili a ženské uklidily, ale že by spojili síly a postavili nový (a tak velký!) kostel... a hned potom druhý... no tak to ani náhodou :-)

Docela by mě zajímalo, jak ty hromadné konverze probíhaly - jestli se třeba chlapi kvůli tomu poprali v hospodě, ženské pohádaly v krámu, a vůbec, kolik farníků tehdy konvertovalo opravdu z přesvědčení a kolik jen hromadně podlehlo davové psychóze, zmanipulováni farářovou výmluvností a charismatem... Těžko říct, kolik věřících každý z těch kostelů navštěvuje dneska, každopádně všechny tři jsou (aspoň zvenku) v dobrém stavu, je vidět, že jsou udržované, neopuštěné. Líbí se mi happy end Žídkova životního příběhu, že jako marnotratný syn našel kajícně cestu domů a že ho katolická církev neodmítla, ale přijala zpátky (sice už ne jako duchovního, ale tomu se nemůže snad nikdo divit).

Dívám se na tu poslední fotku, kde jsou všechny tři kostely svorně vedle sebe - a přemýšlím, co napsat na závěr, abyste si z tohoto článku neodnesli jenom mou fascinaci osobou Josefa Žídka. Napadá mě jen malá prosba: Vzpomínejme často v modlitbě na naše kněze - kromě jiného, kéž používají svá charismata vždy jen pro dobro jim svěřených duší...