O bodrém pánovi a zeleném tlačítku

Vlaky nemám moc ráda. Intimní prostředí kupé, kde jsem zavřená s cizími lidmi, kteří jsou mi fyzicky tak blízko, ve mně vyvolává pocity úzkosti. Vagóny, které vypadají jako autobus, tzv. „kovbojáky“, mi tolik  nevadí, protože jen málokdy jsou tak plné, aby si přímo ke mně někdo přisedl. Jezdím vlakem do/ze školy a občas jsem byla tichým svědkem zajímavých scén – vztekající se děti, veselé školní výlety, parta s kytarou vracející se z čundru, hokejoví fandové, třída školkáčků... ale páteční zážitek byl zatím nejsilnější :-)

Seděla jsem sama u okna zády ke směru jízdy, v tichém vagóně (to je skvělý vynález, tyhle tiché vagóny!). Přes uličku, o řadu přede mnou a čelem proti mně, takže jsme na sebe dobře viděli, si sedl pán. Asi 40 let, vysmátý, hlučný, takový ten „bodrý“ typ. Pak nastoupil chlapec, tak 25 let, s vodícím psem a skládací bílou hůlkou. Pohyboval se celkem sebejistě a zeptal se, jestli je volné místo na čtyřsedadle vedle mě přes uličku. Bylo - a tak se pes na jeho pokyn uložil pod stolek mezi sedadly a jeho pán si začal sundávat batoh ze zad. Bodrý pán vyskočil, naklonil se k němu přes opěradlo a zahlaholil: „Kam jedeš? Do Pardubic? Já taky, tak budeme vystupovat spolu, pomůžu ti. A ukaž ten batoh, dám ti to nahoru.“ Nezdálo se, že to bylo chlapci příjemné, ale dovolil mu to a posadil se na sedadlo před něj. Pak si vzpomněl, že v kapse batohu zapomněl mobil, vstal a chtěl si batoh sundat. Pán znovu vyskočil: „Počkej, já ti to podám! Chceš něco vyndat?“ – užuž to vypadalo, že mu ten batoh rozepne a začne se mu v něm vrtat. Chlapec ho mírně odstrčil a začal rozepínat zip. „Pozor, máš ho vzůru nohama!“ pán byl hodně neodbytný. „Nemám, to tak jenom vypadá,“ trpělivě odpověděl chlapec a měl pravdu. Usmála jsem se, pán si toho všiml a trochu rozpačitě se  posadil.

Rozjeli jsme se. Přijela holčina s občerstvením a pán si s mnoha „vtipnými“ komentáři koupil jednu Plzeň, která jeho bodrost ještě znásobila. Průvodčího přivítal zvoláním: „Šéfíku, dáš si taky?“ a nabízel mu plastový kelímek s pivem. Průvodčí ho napomenul: „Pane, tady jste v tichém vagónu, tak se prosím ztište nebo si přesedněte.“ Pán si s remcáním nasadil sluchátka. Ani to ho bohužel moc neztlumilo – začal si polohlasně zpívat, poskakoval u toho na sedadle a na střídačku se plácal hlasitě do kolen nebo mával rukama nad hlavou. Na chvíli jsem zapochybovala, jestli není opilý nebo zfetovaný, ale myslím, že byl jen rád středem pozornosti.

Povzdechla jsem si, nenápadně jsem z tašky vylovila desátek se zelenými korálky a schovala jsem ho v dlani. Otočila jsem se víc k oknu a zavřela jsem oči, abych toho šílence neviděla ani v odrazu ve skle, a tiše jsem se začala modlit. Když jsem oči zase otevřela a chtěla jsem růženec uklidit, zjistila jsem, že má sluchátka vyndaná z uší a upřeně na mě civí. „Co jste si to zpívala za písničku?“ zeptal se. Usmála jsem se: „To nebyla písnička.“ Můj úsměv vzal jako výzvu k rozhovoru: „Když se usmíváte, moc vám to sluší! Tak básnička? Nějaká dlouhá, ne?“ „Jo. Měla hodně slok,“ nechtěla jsem se s ním bavit, vytáhla jsem časopis a zatvářila jsem se mrazivě (můj šéf mi kdysi řekl: „Ty umíš ale dát najevo, když tě někdo štve, viď?“).

Pán si znovu nasadil sluchátka a vypadal uraženě. Hurá. Vydrželo mu to až do České Třebové, kde vlak zastavil. Nečekaně vyskočil, poplácal slepého chlapce sedícího před ním po hlavě a zahlaholil na celý vagón: „Na příští zastávce budeme vystupovat!“ „Já vím, jezdím tu pořád,“ odpověděl chlapec. Pán asi jeho lehce podrážděný tón vůbec nevnímal a pokračoval pořád stejně nahlas: „To je škoda, že jsi slepej, že nemůžeš vidět ty hezký holky, co tu vystupujou!“ Chlapec už ho měl asi dost a pohotově ho uzemnil: „Mně to nevadí, já jsem na kluky.“ To už jsem se za časopisem smála skoro nahlas. Pán se pokrotle posadil a snad půl hodiny byl téměř zticha. Pak opatrně chlapci vpředu řekl: „Za deset minut budeme v Pardubicích!“ „Za patnáct,“ odpověděl chlapec klidně, „máme pět minut zpoždění.“ Před Pardubicema vstal, oblíkl si bundu, sundal batoh, rozložil hůlku, tleskl na psa a šel s ním naprosto suverénně ke dveřím. V  tu chvíli byste vůbec nepoznali, že nevidí.

Zaregistrovala jsem koutkem oka trochu škodolibě pánův překvapený výraz a šla jsem taky k východu. Slepý chlapec stál u dveří jako první, já hned vedle něj. Občas pohladil svého psa, který se mu stulil u nohou, a ten se na něj pokaždé oddaně podíval. Bylo to milé. Těsně před stanicí jsem se ho zeptala, jestli mám zmáčknout tlačítko na otevření dveří, nebo jestli to chce udělat sám. „Kde je?“ zapátral rukou, ve které držel bílou hůlku, na pravé straně dveří. „Je tady...,“ zarazila jsem se, protože jsem si uvědomila, že mu ho trapně ukazuju prstem (jako by to mohl vidět) a moc nechybělo, abych dodala: „...to zelené.“

Ajaj, takhle hluboce se slu-nicko už dlouho nestydělo. Tak já se pohoršuju (no ano) nad chováním toho pána, a minutu nato ho ještě trumfnu... V tu chvíli jsem si zahanbeně uvědomila, jak neobratně já sama tomu chlapci pomoc nabízím, jak je těžké najít správnou míru a ještě se přitom nechovat jako pitomec.

Tímto se tedy pánovi z vlaku pokorně omlouvám.

P.S.: Při psaní tohohle článku jsem hodně myslela na @zuzankii, která mě naučila, že nevidomý člověk často vidí víc než my, kterým oči slouží :-)