Láska zapletená

Mám velikánský proutěný koš s víkem a ten je plný barevných klubíček. Skoro jsem na ně už zapomněla, tak dlouho jsem ho neotevřela... a přitom kdysi, hlavně když byli kluci malí, jsem po jehlicích sahala téměř vždycky, když usnuli. Rozkreslovala jsem na čtverečkovaný papír obrázky dinosaurů i jiných potvor, které byly zrovna v tom jejich dětském světě "in",  a pak jsem je promítala do hřejivých klubíček. Bavilo mě to a těšila jsem se na jejich překvapení, až je hotové uvidí. Bez svetru od maminky se u nás neobešla žádná mikulášská ani vánoční nadílka, a kolik nad těmi měkkými :-) balíčky bylo vždycky radosti! Ta zbylá klubíčka - to jsou tiší svědkové osamělých večerů, kilometry lásky, trpělivě čekající, až mi konečně očko za očkem projdou mezi prsty a udělají taky někomu radost.

Plést jsem se naučila sice tak trochu z donucení, ale nakonec jsem si tuhle mechanickou činnost docela oblíbila. Kluci pořád lítali někde venku a teplé svetry proto dokázali ocenit. Pro mě to byl zase dobrý relax a když manžel odjížděl na celé týdny do školy, neměla jsem aspoň čas na stýskání. Jistou dobu nám tohle moje večerní pletení poskytovalo docela citelné přilepšení k rodinnému rozpočtu, bez kterého bychom - já na mateřské a manžel student - jen velmi těžko s penězi vycházeli. Úměrně počtu upletených svetrů se plnil onen proutěný koš různobarevnými zbytky, ke kterým později přibyla i zbylá klubíčka od mamky. Čas od času jsem z nich upletla něco hodně strakatého - a kluci kupodivu právě tyhle svetry nosili snad nejradši a dokonce přesvědčivě tvrdili, že je ty barevné víc hřejí :-)

Ani v mé vzpomínce na dětství nechybí pohled na mamku, jak sedí večer v naší velké kuchyni na gauči u okna a plete. Tenkrát ještě prodávali vlnu nenavinutou, v jakýchsi „uzlech“, které se nejdřív musely ručně umotat do klubíček, aby se z nich dalo plést. Většinou to pro ni dělával taťka – postavil si dvě židle opěradly k sobě, přes ně přehodil ten uzel vlny a trpělivě namotával nadýchaná klubíčka... všechna stejná, uprostřed s hlubokým důlkem od palce, dokonale symetrická a umotaná tak trochu do hranata. Už tenkrát jsem žasla, že to dokázal těma upracovanýma, mozolnatýma rukama udělat tak precizně a měkce. Zamotával přitom do nich různá překvapení, která pak při pletení z ubývajícího klubíčka k naší dětské radosti vypadávala. Většinou to byly zabalené bonbóny, drobné mince nebo lístečky se vzkazy, po jejichž přečtení se mamka usmívala a někdy řekla "Taťko, ty seš jak malej." :-)

Jako by to bylo včera...

Mám překvapivě málo fotek s těmi mými výtvory... tady se Martin zrovna trochu vztekal u zavazování bot, ale dopadlo to dobře, věřte mi  :-)

Syn už je dospělý a doba se změnila, pletené svetry vyšly z módy. Na koš s klubíčky jsem postavila květináč a zapomněla jsem, jaké poklady ukrývá. Až jednu neděli při ohláškách mě zaujala informace o adventním minitrhu, jehož výtěžek je určený na zaplacení školného pro děti, které naše farnost podporuje prostřednictvím Adopce na dálku. Probíhá to tak, že každý, kdo se chce zúčastnit, něco přinese (vyrobeného, upečeného, upleteného...), a kdokoliv si to může za dobrovolný příspěvek, určený k tomuto konkrétnímu účelu, vzít. Tahle forma pomoci se mi líbí a považuji ji za smysluplnou, přinutila jsem se tedy vylovit v tom koši nějaká barevná klubíčka, něco z nich vytvořit a poprvé se tak aktivně zapojit do chodu farnosti :-)  

A tak každoročně touhle dobou z toho koše pár klubíček ubyde a promění se v ponožky, čepičky, bačkůrky, svetříky, rukavičky... vlněné maličkosti, které zahřejí hned několikrát. Mě těší, že se neforemná klubíčka proměňují v něco užitečného a že ty věcičky ze stolku v kostele vždycky tak rychle zmizí. Maminky z nich mají očividně radost a děti v nich pak vídám venku běhat, takže plní svůj účel. Je moc hezké, že se během pár let výnos z tohoto minitrhu tak zvýšil, že se počet podporovaných dětí mohl zdvojnásobit. Pán Bůh zaplať za štědrost místních lidí.

Letos jsem z toho proutěného koše vytáhla takové malé, modré klubíčko - nadýchané, tak trochu hranaté, uprostřed s důlkem od palce... a když jsem dopletla na konec, vypadla z něj zelená bonpara, stará nejmíň  čtyřicet let :-)