O modré hvězdičce a vůni tabáku

Vánoce u babičky... byla už tma, když jsme přišli do sváteční světnice, což bylo výjimečné, jindy jsme sedávali ve velké kuchyni. Na stole zářil nádherný vánoční stromeček. Byla jsem maličká, proto mě děda vzal do náruče a zvedl mě blíž k těm překrásným ozdobám. Ukazoval mi je zblízka a já jsem po nich natahovala ručku, protože mě jejich třpyt fascinoval. Ve velkých zlatých koulích jsem se viděla jako v zrcadle. Oči mi nejspíš zářily stejně jako ty ozdoby, protože děda se najednou zeptal:

„Která se ti líbí nejvíc?“ Ukázala jsem na modrou hvězdičku, poskládanou z korálků.

"Tahle?" usmál se, opatrně ji sundal a podal mi ji... ani jsem nedýchala, šťastná, že se té křehké krásy opravdu můžu dotýkat. I když byla malá, do dlaně se mi nevešla. „Je tvoje,“ řekl děda a dal mi ji do kapsičky.

Brzy nato děda umřel a tohle je vlastně jediná vzpomínka, kterou na něj mám. Pokaždé, když tu modrou hvězdičku beru o Vánocích do ruky, se ve mně zatají dech - a zase cítím dědův tabák, leštěnku z nábytku ve sváteční světnici a tu posvátnou, dětskou bázeň z tajemna... Malá ozdůbka, která se mi už dávno celá vejde do dlaně, je jednou z mála věcí, se kterou bych se jen nerada loučila.

Přeju Vám všem krásné prožití Vánočních svátků. Ne věci pod stromečkem, ale milé vzpomínky na všechny blízké. A tu hvězdu, která ukazuje cestu k našemu Pánu... tu ať nikdy, nikdy neztratíte z očí.