Já na bráchu...

Můj brácha bude mít kulaté narozeniny a já pro něj vyrábím dárek. Probírám se starýma fotkama a vzpomínám... jak jsme si kreslili "plány" a pak podle nich stavěli bunkry, pořádali štěněčí závody, kopali studnu, vařili z bláta a cukrovali pískem, sbírali mušle v blátě vypuštěného rybníku, bourali sousedovi stodolu, montovali z Merkuru, lepili letadýlka z plastu a papírové modely z ABC, rozšroubovávali  kombajn v JZD, snažili se překopnout míčem střechu kůlny, pekli v nati brambory, stříleli ze vzduchovky, sbírali houby, chytali pulce, skákali ze stohu, chodili se koupat na Vejhon, probruslili zimu, stavěli iglú, jezdili v traktoře i na motorce... Parťáctví, spiklenectví,  dobrodružství, silné pouto, opravdová sourozenecká láska. On za mě prosil, když jsem přišla pozdě večer domů ze hřiště, já jsem pro něj plakala, když dostával kvůli poznámkám v žákovské. Jako děti jsme se od sebe nehnuli na krok a nikdy (fakt NIKDY!) až dodneška jsme se nepohádali. Můj velký, silný brácha - ochránce; nejhodnější ze všech lidí, co znám; tak zodpovědný, že mu věřím víc než sobě; se svojským humorem, který moc lidí nepobírá; s ledovým klidem, kterým mě občas vytáčí. Jediný chlap na celém světě, o kterém jsem nikdy ani na okamžik nezapochybovala, že mě má rád.

malé slu-nicko s velkým bratrem :-)

Měli jsme ještě jednoho sourozence, ale umřel/a ještě u mamky v bříšku. Byl/a by z nás nejstarší. Mamka o tom nikdy nemluvila a když jsem se to teprve nedávno náhodou dozvěděla, dost to se mnou zacloumalo. Vzpomněla jsem si, jak moc mamka plakala, když umíral Martin, a pochopila jsem, že to nebyly slzy jenom pro mého chlapečka, to byly slzy i pro její dítě, kterému se nikdy nemohla podívat do očí. A stydím se, že mě v záchvatu sebestřednosti napadla i myšlenka - narodila bych se já, kdyby neumřel/a? Chtěli by mě vůbec, chtěli by třetí dítě? No, každopádně - jsem tady :-) a zjištění, že mám v Nebi sourozence, mě povzbuzuje k modlitbě i touze se tam taky dostat. Připouštím, že si Nebe představuju hodně naivně, ale vize zdvojnásobené sourozenecké lásky je mi (kromě jiného) velkou motivací.

Poslední dobou vidím ve svém (nevěřícím) okolí trend jednoho dítěte, protože víc si jich prý rodiče "nemohou dovolit". Konfrontace tohoto tvrzení se skutečností není tématem mého článku, ale chci říct, že všechny tyhle jedináčky lituju a ano, mám za zlé jejich rodičům, že jim jen kvůli vyššímu životnímu standardu nedopřejí plnohodnotné dětství prožité se sourozenci. Nepoznají to bratrské spojenectví, nezformují je společně prožívaná dobrodružství, nebudou vzpomínat na rošťárny, o kterých rodičům nikdy neřeknou. Vyrůstají samy mezi dospělými, kopírují je a chovají se, mluví, jako by dětmi ani nebyly. To je krutá daň za materiální dostatek, kterou jim rodiče vyměřili. Vím, že moji rodiče museli taky hodně počítat a ani zdaleka nám nemohli dopřát všechno, po čem jsme toužili - ale já bych svého bráchu za nic z toho nevyměnila. A navíc to bylo výchovné :-) Díky, mami, díky, tati...

Můj milý bráško, až ti budu přát k těm hodně kulatým narozeninám, dám ti naše vzpomínky. A řeknu ti, NAHLAS, jak tě mám moc ráda. Dokud můžu... dokud můžeš.