Babičkou snadno a rychle

Pár dní před cestou na neteřinu svatbu mi zavolal syn: "Mohla by s náma jet i Jája?" Nevím, kdo je Jája.

"Kamarádka." Hmm...

"No... asi je víc než kamarádka." Asi??

"Asi určitě. Mohli bychom večer přijít? Chtěl bych ti ji představit..." Cože, to jako už dneska?? Hlavou mi letělo - musím přece uklidit, nakoupit, připravit nějaké pohoštění... Dneska nemůžu, co zítra?

...

Tak jsem poznala Jáju, milou holku, kterou mi Peťa láskyplně představil se slovy "tak to je moje Jarmilka", i jejího malého Páťu, který si mě chvilku ostýchavě prohlížel a pak se na mě plaše, neodolatelně zaščúřil :-)

Jsem upřímně šťastná a vděčná, že se Peťa po létech zmatků konečně zamiloval, zklidnil, a snaží se být Páťovi dobrým a zodpovědným chlapským vzorem. Pozoruju, jak ho ten malý ve všem napodobuje a má ho rád, a dojímá mě to. Mám takovou radost, když vidím, jak mu ten můj donedávna tak... ehm... komplikovaný syn láskypně utírá nos nebo starostlivě zavazuje tkaničku! Jak moc ho miluje mi předvedl nedávno, když po něm (on - takový fajnovka!) bez řečí uklízel (moje) pozvracené auto :-)

Jedna moje blízká příbuzná mě záhy neváhala soucitně varovat, že se "prostě musím smířit s tím, že si syn našel děvče, které už má dítě. A to počkej, až ti začne říkat babi!" To jsou řeči k smíchu. Osobně nevěřím, že bych vlastní vnouče uměla milovat víc, Páťa je prostě NÁŠ, tak jaké smiřování, s čím? Radost je to :-) A jestli mi někdy řekne "babi" - nevynucuju si to - bude to pro mě čest a potěšení. Však už na to mám věk.

Vlastně nevím, jak bych se na tuhle situaci měla dívat jako správná katolička. Jistě bych se mohla odvolávat na házení kamenem, na Boží vůli a vyslyšené modlitby. Tahle velká změna v naší rodině se udála ani ne měsíc po mém přijetí svátosti biřmování, kdy se mou patronkou stala sv. Monika. Ona se také roky modlila za "polepšení" svého syna, sv. Augustina. Zázrak? Její přímluva? Myslím, že kdo zná můj život posledních 10 let zblízka, mohl by současnou radostnou situaci  za zázrak snadno považovat. Já tak velkými slovy šetřím, ale ty šťastné chvíle si celým srdcem užívám. Jen Pán Bůh ví :-)

Když se stanete babičkou rovnou tříletého caparta ze dne na den, není to žádná sranda. Dávno jsem ztratila o dětském světě přehled - neznala jsem Mimoně ani jiné dneska populární příšerky, neuměla jsem zapnout autosedačku, a když jsem mu chtěla koupit na sváču oblíbeného Montíka, vůbec mě nenapadlo, že to není jogurt, ale jakási tyčinka. Překvapeně zjišťuji, že vzít dítě do zábavního parku je vlastně obrovský stres a zodpovědnost: Cože, ty se chceš svézt na tanku, zbláznil ses, podívej, jak to skáče, co když spadneš?! Ta lanovka? No v žádném případě, to je tak strašně vysoko, tam můžou jen velký děti! - Ne, to víš, že nejsi malej, jsi akorát. Ale ne na tuhle lanovku!! - Hmm, do háje, kde byly všechny tyhle strachy, když mi bylo pětadvacet a moje děti byly v jeho věku??

Jsem tak ráda babičkou, že se musím hodně ovládat, abych si o hlídání neříkala příliš často :-) Jsem šťastná, když za mnou Páťa přiběhne se slovy "Haničko, já jsem se na tebe těšil!" a pak se na odchodu třikrát vrací od výtahu, aby mi dal ještě další pusinu. Miluju jeho pozorný a soustředěný pohled, když mu něco vysvětluju, i jeho drobnou ručičku ve své dlani, tu důvěru, s níž mi ji bez protestů podává. A taky jeho neustálé brebtání, bezprostřednost a neskutečně pohotové hlášky, to, jak se nechává ukecat a usmívá se přes slzičky, i když ho odřené koleno ještě bolí, jak moc rád poslouchá pohádky, písničky a říkadla, jak se mi snaží se vším pomáhat a chce, abych mu pomáhala i já, třeba se stavěním kolejí, jak večer usíná uprostřed slova... a i když jsou takové nejspíš všechny děti a já se tomu srovnání opravdu hodně a vědomě bráním, často se mi, když jsem s ním, vrací ve střípcích vzpomínky na Martina, protože mi ho tímhle vším strašně moc připomíná.

Díky Tobě, Pane, za všechno.

P.S.: Ještě jednu velkou výhodu to babičkovství má: zase mám pro koho plést ;-)