Hrníček s kytičkami

Ptala jsem se kolegyně, co si přeje její osmiletý syn pod stromeček. Zamyslela se a odpověděla: "Nic." Nechápala jsem, tak mi vysvětlila, že když chlapec něco chce, koupí mu to hned, takže opravdu vůbec žádné nesplněné přání nemá. No páni! To je tak smutné.

Kam až moje paměť sahá, vždycky jsem měla nějaká nesplněná přání. Nejsem žádný velký snílek, má přání bývají reálná a většinu z těch materiálních bych si vlastně mohla splnit okamžitě. Přesto zůstávají nesplněná, z různých důvodů.

Tak třeba ten kytičkovaný hrníček...

Mám ráda křehkou krásu porcelánu. Jestli za něco (hmm, možná) zbytečně utrácím, tak jsou to (kromě bot) moje malé porcelánové radosti. Neoprašuju je ve vitríně, používám je, a tak je vzhledem k mé nešikovnosti jejich dokupování vlastně čas od času nutné :-) Čím je Řím pro katolíky a Mekka pro muslimy, tím je Míšeň pro evropské milovníky porcelánu. Taky mě míšeňský porcelán přitahuje, i když ne ten přezdobený, figurální - ale "obyčejné" hrníčky s droboučkými, ručně malovanými kytičkami, ty jsou prostě úchvatné. Přála jsem si takový, a tak když jsem nedávno dostala pozvání do míšeňské porcelánky, těšila jsem se, že si ho odtud přivezu. Věděla jsem, že nebude laciný, ale chtěla jsem si dopřát tu radost. A byl tam, ach, přesně takový, jaký jsem si vysnila! Dokonalý tvar, nádherné barvy, nemohla jsem se od něj odtrhnout. Nemravná cena, která v přepočtu na koruny byla pěticiferná (za JEDEN šálek s talířkem), mě ale otrávila. To už by nebyla radost, ale nerozum. Snobárna. Hrníček s jemnými kytičkami a se značkou dvou zkřížených mečů tak skončil mezi přáními, která zůstanou nesplněná. Nevadí.

Pak jsou přání nemateriální. Jejich splnění často nezáleží jenom na nás. Někomu se to může zdát divné, ale já mám tenhle druh nesplněných přání opravdu ráda. Ať už se na ně můžu těšit, protože věřím, že jednou na ně dosáhnu, nebo ať už patří mezi ta opravdu nesplnitelná... vím, že díky nim rostu. To slovo přání vlastně není v tomhle případě dost přesné, mnohem výstižnější je touha. Pro její naplnění nestačí jen otevřít peněženku. Je třeba se mnohé naučit, obětovat, přijmout i opustit. Často to bolí. Často to nestačí. Často mezitím touha sama vyšumí. Ale ta cesta, ta je velmi důležitá a sama o sobě může přinést mnoho dobrého.

K Vánocům se často přeje splnění všech přání, ale já vám přeju právě ta nesplněná... nebojte se je mít! Ať nikdy, nikdy neřeknete: "Já už si nepřeju nic."