Jak si Slu-nicko (ne)splnilo sen

10. 6. 2018 0:05
Rubrika: Nezařazené

Když se ke mně dostala nabídka na poznávací zájezd do Egypta, nadchla mě svou pestrostí a vůní dobrodružství. Starověký Egypt mě odmalička fascinoval: milovala jsem knihy od Zamarovského, utratila jsem za ně mnoho měsíčních kapesných a doteď je mám v knihovně. Tolik jsem se těšila!

Znala jsem pyramidy, chrámy, dějiny... co jsem neznala a na co jsem nebyla vůbec připravená, byla tamní kultura. I když jsem samozřejmě věděla, že arabský svět je jiný než ten náš, skutečnost předčila očekávání: místní lidé mě svým chováním párkrát dohnali k slzám a hysterickým výkřikům, že chci domů :-)

MOŘE  

Egypt má moře dvě: Středozemní a Rudé. Na pobřeží toho Středozemního jsme zavítali při návštěvě Alexandrie, u Rudého jsme strávili 3 nádherné dny. Stačilo chvíli bez hnutí stát v průzračně čisté vodě, a už kolem mě kroužily úchvatně barevné rybky. Velké stříbrné v celém hejnu zvědavě vystrkovaly čumáky (má ryba čumák?) z vody, jako by si říkaly o pohlazení :-) Ten tichý, barevný rybí svět je nejkrásnější zážitek, který jsem si z Egypta ve vzpomínkách odvezla.

UBYTOVÁNÍ

Různá ubytování měla jedno společné: tmu. My "ze severu" máme sluníčko rádi a otevíráme mu svá okna, ale Egypťané před jeho příliš horkými paprsky své domy chrání: ve všech oknech byly od stropu až na zem minimálně tři husté vrstvy textilií. Spolu s vysokými koberci a polstrovaným nábytkem (vše plné prachu) nic příjemného pro moje astma :-(

Turistický resort v Hurghádě s nádhernými, prosluněnými apartmány na břehu Rudého moře, cestičkami lemovanými kvetoucími ibišky všech barev, vysokými palmami a dokonale sestříhaným trávníkem, nikde ani smítko. Pohádka... ovšem za zdí, hlídaná vojáky se samopaly. V Káhiře už taková pohoda nebyla - personál vždy při jídle pečlivě dbal, aby nás posadil co nejdál od muslimských návštěvníků; několikrát nás dokonce přinutili, abychom si uprostřed jídla přesedli. Velmi nepříjemné, až ponižující.

Káhira, ubytování.

DOPRAVA

Projeli jsme celý Egypt od severu k jihu, cestovali jsme letadlem, autobusem, vlakem, lodí i drožkou. Nejchaotičtějsí byla doprava v Alexandrii. Auta místo blinkrů používají klakson, ale řidiči si nenadávají, přátelsky na sebe i v dopravní špičce pokřikují a smějí se. Jako MHD jezdí minibusy pro 15 lidí, a trochu mě překvapilo, že do nich nasedali muži i ženy (nějak jsem měla představu, že jsou tu rozdílná pohlaví víc separovaná). Autobusové zastávky zde nejsou - kdo potřebuje svézt, mávne, a pokud má řidič místo, zastaví tam, kde je - klidně i  v nejvzdálenějším pruhu od chodníku. Pasažéři tedy musí přeběhnout tři pruhy mezi jedoucími auty... mě by nikdo nepřinutil :-)

Drožku táhl osel s veselým kočím (úsměv byl pryč, když na konci cesty natáhl ruku pro bakšiš a 1 euro se mu zdálo málo). Jeli jsme asi 2 hodiny uzoučkými uličkami starého Luxoru, kde na nás pokřikovaly špinavé, otrhané děti a zahalené ženy s velkýma, temně melancholickýma očima natahovaly ruce s prosbou o peníze. Na ty oči se nedá zapomenout.

Dopravní značky jsem viděla za celou dobu asi tři, přechod pro chodce žádný, zato zde bylo hodně zpomalovacích retardérů. Červenou barvu na semaforu nerespektuje nikdo, ani ten osel :-) Cestu lemovaly všudypřítomné vojenské hlídky se samopaly a obrněnými vozy. Vždy při vjezdu do města (i při výjezdu) museli naši průvodci hlásit, kolik lidí a jaké národnosti vezou.

Noc v lůžkovém vlaku byla zatěžkávací zkouškou. Zde jsem předvedla první slzy a hysterák "já chci domů" ;-) Prohlásila jsem, že zůstanu celou noc sedět, protože (nepovlečené) deky na přikrytí vypadaly nevábně, a prosila jsem zřízence ve vlaku, aby vypnul klimatizaci, protože mě z ní už bolelo v krku. Dopadlo to tak, že přes naše protesty postele sklopil (a rafinovaně odnesl kličku, která byla potřeba k jejich zpětné přeměně na sedadla) a klimatizaci nechal zapnutou celou noc. Drkotala jsem nahoře zuby, přikrytá nejdřív jen vlastním svetrem, nakonec i tou hrůzostrašnou dekou, a nemohla jsem se dočkat rána.

Nocleh ve vlaku.

Dny a noci na velké lodi na Nilu byly fajn, pokud jsme pluli. Když jsme zakotvili, většinou se vedle nás postavila další stejně velká loď a pak bylo dost problematické otevřít okno nebo aspoň roztáhnout závěsy, protože kotvily tak blízko sebe, že jsme si koukali do oken.

NÁBOŽENSTVÍ

Podle našich egyptských průvodců žije v Egyptě 95% muslimů a 5% křesťanů, které (jak říkali) lze snadno poznat podle nezahalených žen a jejich domy podle uklizených dvorků :-) Křesťanských kostelů jsem viděla celkem asi 5 a jenom ve velikých městech, mešit stovky, ne-li tisíce - jsou všude, i v poušti. Průvodci (též muslimové) říkali, že to neznamená velkou míru zbožnosti, jako spíš že s tím pozemkem není něco v pořádku. Prý, když někdo postaví stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním, postaví tam zároveň i mešitu a vláda tím pádem nenařídí zbourání, protože mešitu by nikdy zbořit nedovolila. Modlitebny mají i ve fastfoodech na dálnici. Svolávání k modlitbě z minaretů bylo hodně hlučné, ale popravdě jsem si nevšimla, že by se v tu chvíli život na ulici nějak zpomalil a muži se houfně odcházeli modlit.

Ženy zde chodí se zahalenými vlasy, ale tvář mít zakrytou nemusí. Ty šátky mají překrásně barevné a zdobené, vždy sladěné s ostatním oblečením a šperky. Musím uznat, že jsou veskrze praktické - chrání jak před sluncem, tak před všudypřítomným pouštním pískem, kterého jsem měla každý den plné vlasy (i před dotěrnými děvčaty, která za blonďatým slu-nickem hromadně běhala s prosbou o selfíčko). Viděli jsme ale i řadu žen zahalených v černém od hlavy k patě, včetně rukavic, jen se škvírkou pro oči. Islám v Egyptě prý býval ještě v minulém století mnohem mírnější, ale někdy v sedmdesátých letech odešlo do Perského zálivu hodně mužů za prací a po návratu si s sebou přivezli wahábistické manýry.

Podobně jako u nás např. na nádražích, jsou i zde pouliční nebo kavárenské knihovny, označené "Books free". Jsou v nich knihy ve všech možných jazycích, i v češtině, ale výhradně a jen o islámu. A turisté si jich odnáší plné náruče - je to přece zadarmo... :-(

MĚSTA

Okamžitě mě zaujalo, že žádný dům, ani ve velkých městech, není dostavěný. Všem trčí ze střechy armatura, jakoby připravená pro další patro, téměř žádný dům neměl fasádu, některým chyběla i okna a střechu suplovaly palmové listy. Vzbudilo to ve mně soucit s lidmi, kteří v takových domech musí žít, ale ten rychle rozehnali naši průvodci s vysvětlením, že dokud dům není dokončený, je jeho majitel osvobozený od placení daní. Často prý jsou domy, vypadající zvenku takhle žalostně, uvnitř luxusně zařízené. Takže žádná chudoba a bída, jen vychytralost! - a kdybych měla soudit podle stavu těch domů, daně v Egyptě neplatí nikdo.

Viděli jsme také úplně nová sídliště, která působila jako města duchů: vláda je nařídila postavit, ale nikdo v nich nebydlel - a byl to vskutku zvláštní pohled na řady vysokých bytových domů, ve kterých nesvítilo ani jedno okno, na prázdná parkoviště, osvětlená pouličními lampami, na zcela opuštěné chodníky...

Zdá se, že hodně věcí je v téhle zemi jenom "naoko", a že člověk nesmí moc spoléhat na svoje evropské dedukce bez znalosti místních poměrů a souvislostí.

TRHY A PRODEJCI

První drsná konfrontace s obchodníky přišla u velkých pyramid v Gíze. Příjezd turistů poznají zdálky a velice snadno - místní velkými autobusy nejezdí, takže kdekoliv jsme zastavili, okamžitě se na nás sesypali. Bylo mi velmi nepříjemné, jak se mě dotýkali a byli přehnaně přátelští a hluční. Ptali se, odkud jsme, a většina z nich znala dost českých slovíček ("Češi? Jéžíšmarjá!" smál se jeden a opakoval to pořád dokola). Chtěla jsem si sama pyramidu obejít, ale došla jsem jen za první roh, kde mě místní muži tak těsně obklopili, že jsem v panice utekla zpátky k manželovi - stačil jeho zamračený pohled a byl od nich klid.

Velké pyramidy.

Když nám zastavili u nejvyhlášenější tržnice v Káhiře, prý abychom poznali tamnější atmosféru, byl to pro mě hrozný, hrozný zážitek. Uzoučké uličky s malými krámky tak přeplněnými zbožím, že nebylo vidět ani kousek nebe, odevšud se k nám natahovaly ruce prodejců a jejich doteky, pokřikování, lákání dovnitř spolu s tím stísněným prostorem ve mně vyvolaly panický atak a nemohla jsem trefit ven... ano, právě zde byly moje další slzy a prosba "já už chci domů". Když jsme se odtud vymotali, byla to pro mě taková úleva, že jsem v tom posledním stánku koupila Páťovi tričko :-)

Supermarkety jsou zde výjimečné, a podle našich průvodců jen "pro vyšší třídu". Kromě tržnic ulice lemují malé obchůdky, ve kterých koupíte všechno - od půlky býka až po křišťálový lustr. Jsou na nich taky malé dílničky, takže krejčí, truhláři, různí opraváři elektropřístrojů atd. pracují přímo na chodníku. Večer nic neuklízejí ani nezamykají - nechají vše na místě, bez obavy, že jim to někdo ukradne, a ráno pokračují v práci. Fascinující.

Ceny v Egyptě jsou pro nás velmi příznivé. Platit lze egyptskými librami, dolary nebo eurem. Výhodnější jsou dolary, vzhledem ke kurzu a místní praxi 1 dolar = 1 euro; nejvýhodněší jsou ale jejich libry, jen je problém s jejich výměnou. A musím říct, že bych tam utratila určitě mnohem víc peněz, kdyby ti prodejci nebyli tak vlezlí.

PAMÁTKY

Ne, památky mě nezklamaly! Navštívili jsme mnoho chrámů a hrobek, viděli jsme mnoho ohromných soch a úchvatně barevných hieroglyfických nápisů. Alexandrie, Káhira, Gíza, Sakkára, LuxorÚdolí králů a královenměstečko dělníků a jejich hrobky, Asuánská přehrada... Vše, co jsem dosud znala jen z knížek a dokumentů, se zhmotnilo, a já jsem hlasitě žasla nad obrovskou kamennou masou pyramid, výškou pylonů v Karnaku, nekonečnou řadou sfing v Luxoru, ohromnými sochami faraonů... a bylo to daleko úchvatnější, než o nich jen číst nebo jen prohlížet fotky. (Na druhou stranu mě překvapila uzoučká chodba, která vedla k sarkofágu ve velké pyramidě - tak uzoučká, že jsme v ní místy museli jít po čtyřech...).

I nejstarší kamenná stavba na světě - Džóserova stupňovitá pyramida - potřebuje opravu...

Naši egyptští průvodci vyprávěli starověké příběhy roztomilou češtinou a s velkým zápalem, bylo sympatické vidět, jak jsou na bohatou historii své země hrdí. Ve většině památek se mohlo bezplatně nebo za drobný peníz fotit a  zdržet se v nich jakkoliv dlouho, což jsem ocenila, protože poskytovaly příjemný úkryt před nelítostným sluncem (na jihu bylo v březnu kolem 40 °C). Vstupné bylo překvapivě levné.

Abú Simbel.

Největší dojem na mě udělal zádušní chrám v Abú Simbelu. Nechal ho postavit Ramess II. pro milovanou manželku Nefertárí. Velikost jeho lásky prý dokazuje, že její sochy v průčelí chrámu jsou stejně vysoké jako Ramessovy (přes 20 metrů) - proč teda ale potřeboval dalších 54 manželek, když ji tolik miloval, tomu fakt nerozumím... Součástí chrámu je i předmanželská smlouva mezi Ramessem a Nefertárí, nejstarší na světě, vytesaná hieroglyfy do kamene.

Abú Simbel je skalní chrám v blízkosti Asuánské přehrady a nebýt UNESCA, už by tu dnes nebyl, stejně jako 12 jiných chrámů, které přehrada nemilosrdně pohltila. UNESCO ten chrám v šedesátých létech rozřezalo na 40 000 dílů a přestěhovalo ho o 65 metrů výš. Devět let ho pracovníci z celého světa skládali zase dohromady a dneska na první pohled nepoznáte, že se něco takového stalo. Neznala jsem pohnutý novodobý příběh tohoto chrámu a musím říct, že to byl od UNESCA naprosto neuvěřitelný počin, vždyť v podstatě přestěhovali kámen po kameni obrovskou horu! Uvnitř jsou 4 sedící sochy, jedna z nich je Ramess II. Předtím, než byl chrám přestěhován, ji vstupními dveřmi osvěcovalo vycházející slunce v den jeho narozenin a v den jeho korunovace; nyní se tak kvůli změně polohy děje o jeden den později.

Na  zadní straně chrámu jsou vidět jednotlivé bloky, na které byl chrám rozřezán; uvnitř nepoznáte nic.

V mnoha egyptských chrámech a hrobkách jsou k vidění vytesané nebo nakreslené křesťanské symboly, protože řada prvních křesťanů v nich nalezla útočiště před pronásledováním. Mnoho jich je - třebaže o něco mladších - například v chrámu Philae, který byl UNESCEM zachráněn podobně jako Abú Simbel. Byl pro mě velký zážitek dotýkat se těch prastarých svědků formování naší Církve...

Philae, křesťanský oltář ve staroegyptském chrámu.

ZÁVĚR

Upřímně? Schválně jsem čekala s napsáním tohoto článku několik měsíců, s nadějí, že ty nepříjemné pocity odezní. Nestalo se. Tahle první cesta mimo bezpečnou (ve smyslu "mně známou") Evropu velmi otřásla míněním, které jsem o sobě měla. Tak ráda chodím na cestovatelské večery u nás v kině, tak ráda čtu i sleduju cestopisy... s touhou, že jednou se taky někam za skutečným dobrodružstvím vypravím. Věřila jsem, že jsem schopná přizpůsobit se jakýmkoliv podmínkám i kulturní jinakosti, že nemám velké nároky na komfort, netrpím předsudky a ráda poznávám nové země se vším, co k tomu patří. Ve skutečnosti jsem se jen s velkým sebezapřením dokázala přizpůsobit špíně, fyzická blízkost mnoha cizích lidí ve mně probouzela odpor a ponižující přístup ke mně coby ženě téměř nenávistné pocity. Cítila jsem se velmi nesvobodně a zpětně taky provinile za tu nelásku k bližnímu, kterou jsem si tam - snad poprvé v životě - opravdu hluboce prožila.

Možná je to věkem, rozmazleností, strachem z neznámého - nevím. Pravda je, že tenhleten cestovatelský sen jsem měla nechat v kategorii snů nesplněných, bylo by mu tam líp.

Anebo ne - protože je dobře poznat pravdu, i když nepříjemnou. Pak se s tím dá (snad) něco udělat...

Zobrazeno 11265×

Komentáře

diaf

Článek zajímavý ? dává mi možnost vidět Egypt jiným pohledem, pohledem turisty. Pro mne se kdysi stal "druhým domovem" a měl jsem tam spoustu přátel.
Egypťané jsou skutečně velmi přátelští, rádi vás pozvou k sobe domů a dají vám i to poslední co mají.
Bohužel většina lidí se potkává s obchodníky, kteří prodají i neprodejné a těmi, kteří jsou velmi vlezlí. Na takové platí jediné - promluvit na ně v jejich mateřštině a řeč se okamžitě stočí na rodinu a život u nás.

Krásným zážitkem je návštěva klášterů v poušti kam autobusy nejezdí. Samozřejmě s dobrým průvodcem, který vás osobně seznámí i s místními duchovními.

slu-nicko

Na takové platí jediné - promluvit na ně v jejich mateřštině..."
:-) Tak proto!
Musím říct, že ti naši průvodci se snažili ty obchodníky od nás držet dál, a párkrát se do nich (podle intonace soudě) arabsky docela obuli - to na chvíli zabíralo, drželi se dál.

Zobrazit 26 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio