Na svatého Martina...

Na malém náměstí u kašny se každé odpoledne po škole scházívala parta kluků. Už ne děti, ještě ne dospělí. Kopali do hakisáku, probírali kdovíco a pokukovali po holkách, které kolem nich chodily ze školní jídelny. Býval mezi nimi i Martin. (nezapomenutelná situace: šla jsem tudy do lékárny a vidím, jak se přede mnou Martin "nenápadně" snaží schovat cigaretu; i pocítila jsem mateřskou potřebu výchovně zasáhnout, a tak jsem se vší vážností pronesla: "Kluci, proč to děláte? Vždyť je to drahý a ještě si ničíte zdraví. Kdybyste si místo toho koupili... radši... třeba... rohlík!").

Když Martin umřel, svět se kvůli tomu (jaktože?!) točit nepřestal. Jeho kamarádi se tam scházeli dál a úplně stejně kopali do hakisáku, probírali kdovíco a pokukovali po holkách. Když jsem šla - zlomená - kolem, vždycky mě píchlo u srdce: proč oni tu můžou být, a on ne?

Za dva měsíce byly Velikonoce. Žádné koledníky jsem nečekala, přesto hned brzo ráno zazvonil zvonek a vpadla k nám banda Martinových kamarádů... smáli se, že začínají u mě, protože se bojí, aby zase nedostali přednášku, kdyby přišli už trochu navátí (viz rohlík :-)). Unisono zazpívali koledu, vymrskali mě, zlomili se po hltu domácí slivovice a s velkým lomozem pokračovali dál. Když odešli, rozplakala jsem se, a ty slzy s sebou navždycky odplavily tu otázku "proč oni, proč on..."

Příští Velikonoční pondělí už jsem byla připravená. Chlebíčky, řízečky, minerálka a slivovice v lednici, radši menší panáky, přece jenom zdejší hoši na moravskou domácí nejsou zvyklí... co kdyby zase přišli! - Přišli. I  další rok, a další a další taky. Jak plynul čas, ubývalo jich, jak postupně zakládali rodiny a stěhovali se jinam. Až zůstal jenom Honza, který chodí dodnes.

Náš kostel, čtvrtá lavice vpravo... většinou v ní sedávám sama. Tuhle neděli ale ne. Mše svatá za Martina sem přivedla nejen mého staršího syna s Páťou a Jájou, ale i Honzu. Vysoký, oblečený nezvykle do tesilek a světlé košile, na nohou vyleštěné boty jako z tanečních, nervózně se ošíval a rozhlížel po kostele. Dojatě jsem ho objala, i pusu dostal :-) Během mše seděl Páťa mezi rodiči, a když při přímluvách padlo Martinovo jméno, vzali ho každý za jednu ruku. Druhou ruku natáhl Peťa k té mojí, a pevným stiskem mě tak přibral mezi ně. Podívali jsem se na sebe, oba oči plné slz...

Po mši kluci pomohli ostatním chlapům nanosit kytky zvenku do kostela a já jsem běžela domů dodělat oběd. Mladí na něj měli přijít a já jsem po sobotním srazu Létající Hospody, který jsme statečně protáhli až do neděle, měla pomalejší ranní rozjezd, než jsem původně plánovala :-) Obalovala jsem řízky,  myslela přitom na Honzu a zalila mě vlna vděčnosti, že nezapomíná. Dostala jsem bláznivý nápad zavolat Peťovi, ať se s ním domluví a přivede ho s sebou. Už jsem držela telefon v ruce, ale nakonec jsem ho zase odložila - přece nebudu vnucovat mladému klukovi, aby se mnou strávil nedělní odpoledne, vždyť beztak budu zase smutná z toho vzpomínání a on už má taky určitě jiné plány... Vrátila jsem se k vaření, když vtom mi telefon sám zazvonil a Peťa se nesměle zeptal, jestli by Honza mohl přijít s nimi. Nemohla jsem tomu uvěřit! :-)

Mám ráda, když se mi u stolu sejde hodně lidí. U kávy s medovníkem jsme na Martina zavzpomínali, prohlíželi jsme staré fotky a smáli se jeho vtípkům, které kluci uměli skvěle převyprávět. Pak mě dlouho bavili historkami, které jsem jako matka doteď neznala, a tiše jsem se radovala, že k těm střípkům vzpomínek, které na Martina mám, ještě i po těch létech můžou přibývat další. Seděla jsem na zemi, hrála jsem si s Páťou a jeho vláčkama a když jsem slyšela, jak se i Peťovy slzy změnily v smích, byla jsem velmi, velmi vděčná a šťastná.

Díky Tobě, Pane.