Od vánoční chmurečky ochraňuj mě, Pane

Jdu na půlnoční, manžel mě doprovází.

"Půjdeš se mnou dovnitř, aspoň na koledy?" Prosím, pojď. Nevidíš, jaký uzlíček nervů držíš za ruku?

"Rozhodně ne," odpoví podle očekávání.

A tak do kostela vcházím sama, jako vždycky. Jsem tu skoro první, jen z kůru je slyšet tichý hovor a úryvky koled, jak se zpěváci rozcvičují. Na chvíli se zastavím u jesliček. Navečer, po troubení z věže, jsem je ukazovala Páťovi - držela jsem ho v náručí a on tiskl svou rozpálenou tvářičku na mou tvář, zmrzlou slzami. Jeho rozzářené oči a zatajený dech, s nimiž na ten posvátný prostor reagoval, mi na chvíli daly zapomenout na prázdnotu v srdci.

"Radostné a veselé," zahlaholí jeden z farníků a podává mi ruku. Přinutím se k úsměvu, ale smutek v očích zamaskovat neumím. "Díky, i tobě." Starostlivě si mě prohlíží. Hlavně už nic neříkej, zaprosím ho v duchu a uklidím se do lavice.

O půl dvanácté zazní první koledy. Proč necítím radost? Proč bolestné vzpomínky, ty vzdálené i čerstvé, překřikují tuhle chvíli? Proč...? Sebelítost a beznaděj mě přinutí pokleknout. Pane, smiluj se. Pane, smiluj se. Pane... Pohled upřený na svatostánek, slzám už nejde poručit. Ještě, že jsem v lavici sama. Nechci plakat. Nechci se litovat. Tak proč to neumím zastavit? Pane, smiluj se... 

Snažím se najít něco pozitivního, cokoliv, za co bych dneska mohla děkovat. Vždyť je Štědrý den. Nic ale nevidím.

• "Proč tam dáváš ten betlém?" "Jsou přece Vánoce." "No a?" "Je to tradice." "Ale já si to nepřeju." Umíněně ho nechávám rozložený. Celé dopoledne je u nás ticho.
• "Zase tři talíře?" Mlčím. Jeden je pro Martina, chybí mi dneska víc než jindy, copak to nechápeš?? - Třetí talíř  uklidím. Mluv už se mnou, nebo se zblázním.
• "Mamko, nezlob se, přijeli známí s dětma, Páťa s tebou do parku ani na tu dětskou mši nepůjde." "Dobře. Jsi hodný, žes zavolal." Zouvám si boty a zaplaví mě smutek, který mi způsobí doslova fyzickou bolest. Nemůžeš svoje štěstí stavět na životě jiných. Já vím. Ale tolik jsem se těšila.

Už nechci vzpomínat.

Narodil se Kristus Pán... zní z kůru i z kostelních lavic. Cítím se mezi těmi radostnými lidmi osaměle. Proč jen se neumím radovat s nimi, vždyť se nám narodil Spasitel...?

Začíná mše svatá. Nedokážu se zapojit, slova po mně stékají, aniž by ke mně pronikala. Se sklopenou hlavou, neschopná odpovídat, koutkem oka pozoruju agónii umírající svíčky v lampě na okraji lavice. Když už se zdá, že dohořela, malý plamínek se znovu objeví a statečně zaplápolá. Proč tu vlastně jsem? Pro náplast na bolest? Tak proč to nefunguje?? Pane, smiluj se. Pane...

"My lidé si klademe stále mnoho otázek. A ta nejčastější lidská otázka je - PROČ..." Překvapeně zvedám  hlavu. Vím, že mě v tom davu lidí nemůže vidět, a přece se mi zdá, že se mi kněz od ambonu dívá přímo do očí a mluví právě ke mně (jistě; sebestředné slu-nicko :-)). "Bůh je vždycky větší. On se neptá 'proč'. On se ptá: 'JAK s tím, co máš, člověče, naložíš?'"

Bůh je vždycky větší. 

Ta slova si opakuju ještě při proměňování. Váhám, jestli po tom záchvatu sebelítosti a beznaděje vůbec můžu přistoupit k přijímání. Deus semper maior. Stojím na konci řady a cítím pokoj. Ne 'proč', ale 'jak'... ano, to je cesta. 'Proč' se váže k minulosti; i kdybych tu odpověď dostala, nic na ní  nezměním. 'Jak' ovlivnit můžu.

Svíčka definitivně zhasla. Tělo Páně mě hřeje v nitru a zapaluje ve mně plamínek naděje. Jak s ním naložím? Deus semper maior.

Narodil se Kristus Pán... znovu zazní z kůru i z kostelních lavic. Tiše se přidávám. 

Venku čeká manžel. Podává mi ruku. "Přece tě nenechám jít v noci samotnou."

Kdo říkal, že nemám za co děkovat? ;-)

Díky Tobě, Pane. Za církevní společenství, za našeho kněze, za rodinu, za přátele, za život, za ten plápolající plamínek... i za tu bolest; díky, díky, Pane.