Tyhle spory jsou na Signálech, co pamatuju: jedna strana v diskusích používá spíš věcné argumenty a své komentáře vztahuje k řešenému problému (přemýšlivci), druhá strana je však chápe emotivně a komentáře cílí i vnímá jako osobní útoky (emotivci). A mezi nimi jsou šťastlivci, kterým zdejší diskuse nestojí za přemýšlení ani za rozčilování se :-)
Hlásím se ke straně přemýšlivců a tuto příslušnost mám dokonce vědecky podloženou papírem s razítkem: mám EQ na výrazně nižší úrovni než IQ, což může být (a nejspíš opravdu je) dáno diagnózou, zvanou Aspergerův syndrom. Tahle diagnóza není vidět a já se s ní obvykle veřejně nechlubím. Proč ji teď zmiňuji? Dávám tím nahlédnout do svého nejintimnějšího světa pro lepší pochopení toho, co a proč píšu.
Odmalička jsem díky téhle diagnóze (i když mi ji pojmenovali až v dospělosti) byla zvyklá, že mě okolí vnímalo jako „tu divnou“. Největší pochopení jsem kupodivu nacházela u exotů, které většinovým kolektivem oblíbení spolužáci přezíravě ignorovali. Ta jinakost mě s nimi sbližovala a vzájemně jsme se obohacovali poznáním, že není dobré spoléhat jen na první dojem.
Ano, je pro mě mnohem snadnější, přirozenější, řešit logické úlohy než vciťovat se do druhých. Nic s tím nenadělám, to nejde zlomit. Nepovažuji to ani za svoji zásluhu, ani za svůj handicap. Taková prostě jsem, taková se mám ráda a naučila jsem se se svými (ne)dostatky žít. Snažím se celý svůj život emotivcům porozumět skrze svoji logiku, ale od nich jsem se zatím nesetkala se snahou porozumět (nejen) mně skrze jejich emoce. A přitom jsou mezi emotivci často lidé velmi vzdělaní a inteligentní - tak proč, proč se stále míjíme? Čím jsem starší, tím víc žasnu nad tím, jak ta stejná skutečnost může být vykládána tak různě.
Aby bylo jasno, to, že z mých textů nestříkají emoce, neznamená, že nemám žádné city. Jsem člověk! Cítím lítost, když je to, co poctivě napíšu, nespravedlivě označené za lež. Cítím smutek, když je můj dobře míněný komentář překroucený a onálepkovaný jako výsměch. Cítím bezmoc, když narážím na vlastní neschopnost vysvětlit z mého pohledu důležitou věc, která je bez hlubšího zamyšlení smetena jako nepodstatná. Cítím bolest, když čtu vzkazy, které mě označují jednou za „úhlavní nepřítelkyni“, jindy za „hloupou“ nebo dokonce za „zlou, mstivou a velmi divnou paní“, aniž bych rozuměla, čím jsem si ty přívlastky zasloužila. Cítím zmatek, když se právě odesílatel/ka těch soukromých nenávistných vzkazů veřejně prezentuje jako ubližovaná oběť. A cítím vztek, ano, vztek, když jsou zde lidi, kterých si vážím a které mám ráda, nespravedlivě označováni za ty, kdo ubližují, šikanují, nenávidí. A ano, umím pro to i plakat.
Za objev, že umím sdělovat věci i psanou formou a že je to pro mě - plaché slu-nicko - mnohem snadnější než mluvená komunikace, patří Signálům mé velké díky. Dokonce jsem se tréninkem ve zdejších diskusích naučila mnohem líp (a víc) komunikovat i v reálu. Současné dění zde mě ale vrací zpátky do dětských let. Zase jsem ta divná, co se nejradši kamarádí s exoty, kteří jsou oblíbenými spolužáky přehlíženi a za svoji jinakost nemilosrdně pranýřováni.
Aťsi, postavím se vedle nich.
P.S.: Kollenka dokázala svým mediátorským uměním mezi přemýšlivci a emotivci udržovat křehkou rovnováhu, která se nyní rozsypala. A zanechala zde i širší stopu: založila a rozvíjela projekty, jako jsou například blogy Konvertité a Ze života. Je k nevíře, že šéfredaktorka, která pro Signály pracovala s takovým nasazením a s tak viditelnými výsledky, je nakonec přinucena k odchodu s vágním "nebyl jsem spokojený s některými postupy...".
Související:
https://kollenka.signaly.cz/1902/proc-jsem-prestala-byt-sefredaktorkou
https://zdendanda.signaly.cz/1902/vyjadruji-nesouhlas
https://petisek.signaly.cz/1902/ukonceni-blogu
https://katusi.signaly.cz/1902/vlna-za-vlnou
https://www.signaly.cz/forum-signaly-cz/prispevek/764197
https://www.signaly.cz/jiku/prispevek/763069?startTime=2019-03-01%2013%3A49%3A22.000000
4)
@spitfire jo (JiKu nehraje v žádném filmu)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.