Ohlédnutí

Pozvánka na oslavu Ivaniných narozenin mě šokovala číslovkou, která na mě nevychovaně křičela její věk; jak to, že ty moje kamarádky poslední dobou tak stárnou? :-) 

Ivanu jsem poznala už dáááávno, ještě když jsme bydleli v pohraničí. Byla ředitelkou mateřské školky, do které začal chodit starší syn, a poprvé jsme spolu víc mluvily, když si mě pozvala do ředitelny, protože po ní hodil bačkorkou. (A do téhle školky jsem po ní pak drze nastoupila, když ona odešla učit na místní ZŠ).

Tolik vzpomínek! Martínek se na jejich předlouhé chodbě poprvé pustil mé ruky a ťapal Ivaně naproti. Peťa při honičce s děckama na téže chodbě proběhl skleněnými dveřmi. Prázdniny jsme trávívaly společnou přípravou pomůcek na příští školní rok - i když už učila na prvním stupni, zachovala si Ivana (a to dodneška!) úžasnou hravost a nápaditost, s jakou dětem látku předává. Často při tom využívala mého kreslení, já zase jejího nadání pro hudbu, když jsme chystaly školní besídky. Hraje na několik hudebních nástrojů a odmala k tomu vedla i svých pět dětí.  Tak ráda jsem večer  sedávala se sklenkou vína v jejich velkém obýváku a poslouchala jejich společné muzicírování! 

Dneska se vídáme třikrát, čtyřikrát do roka. Občas si zavoláme, zkrátka, víme o sobě. Možná, až budeme v důchodu, přestaneme pořád někam spěchat a překonáme těch 250 km, které nás teď dělí, častěji...

-----

"Co ti k těm narozeninám mám vlastně přivézt?" zeptala jsem se, když jsme se telefonicky domlouvaly na příjezdu. "Hele, upleť mi svetr, tamten už je dost vytahanej, jak ho pořád nosím." 

"Tamten" je už tak starý, až jsem se podivila, že ještě existuje. Takovej hipísáckej byl :-) Kdysi - před 25 lety? - jsem jí ho upletla z různě vzorovaných čtverců, na některé jsem ještě něco vyšívala (snad kytky? už nevím...), a potom jsem ty čtverce hrubým stehem sešívala k sobě. No ale copak jí stihnu za 14 dní po večerech uplést svetr, když ani nevím, jaký, a ani nemám koupenou vlnu? :-(

Oslava se konala v kulturáku, který byl kdysi dávno postavený v "akci Zet" a sousedil přímo s budovou "mé" MŠ. Co pamatuju, byl v dezolátním stavu, čekala bych, že ho zbourají. A ejhle - oni ho kompletně opravili! A školku taky! Se slzou na víčku jsem se dotýkala na školkovské zahradě úplně nových, moderních houpaček a prolízaček a vzpomínala jsem, jak těžko jsme kdysi sháněli peníze na ty mnohem obyčejnější, ne tak barevné, které už tady teď nebyly... Překročila jsem plůtek na terasu, kterou brigádnicky postavili tátové, a oknem nakoukla zvědavě do třídy... ach, o tolika hračkách se tenkrát místním dětem mohlo jenom zdát! Poznala jsem pohádkové knížky a modrý kočárek s panenkou (po mně), i dřevěná autíčka, která měli moji kluci tak rádi. Většina hraček už ale byla nová, pro mě cizí. Úplně nesmyslně, nelogicky, mi to přišlo líto...

Zato nakouknutí do oken školní kuchyně můj sentiment pohladilo - ne, tam se za ty roky nezměnilo fakt vůbec nic :-) 

Vpodvečer jsme se šli projít po vsi. Místní škola vypadá nevyužívaně, ale má novou fasádu, stejně jako obecní úřad, školka a kostel. Vida, jak se místní starají. Některé domky byly vkusně opravené, jiné vypadaly pořád stejně opuštěně. Vybavovala jsem si tváře lidí, kteří v nich bydleli, a křestní jména jejich dětí, ale na jejich příjmení jsem si už většinou nevzpomněla... ten kus mého života, kdysi tak intenzivně prožívaný, se nepozorovaně rozpustil v minulosti. Jaká marnost! 

Došli jsme až nahoru k zemědělskému družstvu, kde jsem marně vyhlížela kravičky, které jsme sem s dětmi chodili obdivovat. Kdepak, všechno už je tady jiné... ach, a ani to obilí už není, co bejvalo! Jak bych s dětmi na vycházce u takovéhoto pole mohla říkat "...ječmen sklání dlouhé vousy, ptej se pšenic, vzpomenou si..."? :-)

V neděli ráno jsem šla na mši sv. do nejbližšího městečka a užasla jsem, že při ní používají kazatelnu - vystřídaly se na ní jak dvě paní při čteních, tak jáhen při evangeliu i pan farář při kázání. To jsou věci. Kněze na kazatelně jsem viděla naposled jako dítě, v době, kdy se u nás farářům ještě říkalo "velebný pane". 

Tolik jsem se těšila, že se po létech vrátím na místa, kde jsem prožila asi nejhezčí část života, ale očekávání zůstalo nenaplněné. Oslava byla výborná, ale to srovnání vzpomínek s realitou, to pro mě bylo těžké. Asi jsem divná. Nemohla jsem přece čekat, že ta místa budou stejná, jako před 25 lety. Vždyť musím objektivně přiznat, že většina změn, které jsem viděla, byla k lepšímu, a místním se zde teď jistě žije líp! Ale já jsem to tady měla ráda právě pro tu výjimečnost, svébytnost, genius loci. A to se pod těmi novými fasádami, houpačkami či lukrativním výrobním programem družstva plíživě slilo do nudy civilizace, stejné, jakou najdete kdekoliv. Kouzlo zmizelo.

-----

A ten svetr? Dva dny před oslavou mě přemohla únavová sebelítost a zoufale jsem se vciťovala do Bohdanky ze Sedmera krkavců, která taky došívala bratrovu košili ještě na hranici, ale nakonec mi ty dvě zbývající noci stačily. Pravda, teď nosím na pravé ruce ortézu, protože jsem si ji namohla, ale ta radost, ta fakt za to stála. 

To jsem zvědavá, jestli jí vydrží stejně dlouho, jako "tamten" :-)