Kterak temnotu ve světlo proměnit

Poslední roky je moje prožívání Vánoc spojené s určitou temnotou víry – pochybnosti, smutek, pocity marnosti, nechuť modlit se, zpověď odkládaná na poslední chvíli... neumím se tomu ubránit. 

Uvěřila jsem před šesti lety. Když dneska vezmu do ruky katechismus s mými tehdejšími poznámkami (a mnoha podtržítky, vykřičníky, otazníky, s šipkami, hvězdičkami a poznámkami na okrajích...), když čtu staré vzkazy zde na Signálech nebo maily z té doby, usmívám se sice svým naivním otázkám, ale zároveň bych trochu té naivity chtěla zpátky. Tu touhu katolického mimina po poznání, víru, že je v mých silách se veškerou katolickou nauku naučit, pochopit, přijmout, tu radost z poznaného... to všechno jako bych během těch šesti let  postupně ztratila. 

Můj kolega nosil odmalička velmi silné brýle, kolem osmi dioptrií. A pak už toho měl dost a rozhodl se pro laserovou operaci. Poprvé jsem ho viděla s "nahýma" očima, bez brýlí. Zázrak! :-) Fascinovaně jsem se ho zeptala, jak tu změnu prožívá. Usmál se: „Víš, seděl jsem (po operaci) na sedačce v obýváku a viděl všechno rozmazaně. Naproti mně byla knihovna. A najednou jsem si uvědomil, že dokážu číst nápisy na hřbetech knih – nejdřív na velkých slovnících a encyklopediích, pak na těch menších knížkách, a postupně se přede mnou zaostřily úplně všechny. Jako když se to vynoří z mlhy, najednou jsem viděl všechno úplně jasně a ostře. To ti bylo tak strašně krásný!“

Jeho nadšení bylo tak nakažlivé, že když jsem si ta slova zpětně promítala, i já jsem zase zatoužila uvidět věci jasně. Vím, že nestačí jen sedět v obýváku a čekat, že se nápisy samy zaostří... a bude to krásný. Musím tomu jít naproti. Možná začnu víc číst duchovní literaturu. Nebo chodit na  náboženství pro dospělé. Nebo se víc začnu (naivně) ptát. Nebo se vrátím k breviáři. Nebo něco jiného. A to by bylo, aby se ta moje temnota aspoň trochu nerozsvítila :-)

Krásné Vánoční svátky plné světla Vám přeje 

slu-nicko