Jak se slu-nicko rozhodlo zbavit se strachu za každou cenu

Pavouky považuji za nejodpornější stvoření a jedinou milost spatřuju v tom, že neumí lítat, takže před nimi můžu utéct. Bojím se jich odjakživa... a vždycky jsem se na sebe za ten naprosto iracionální strach zlobila. Já se totiž nebojím, že mi něco udělají - že mě kousnou, že jsou jedovatí - ne, jen jsou mi prostě fyzicky nesmírně odporní.

Za své největší hrdinství považuji, že jsem tenhle strach nepřenesla na kluky - a že se mi ho před nimi dokonce povedlo utajit. Nejednou jsem stála nad tím černým nohatým stvořením se zapnutým vysavačem a s plánem, že ho vysaju a vysavač hned odnesu na balkon, kde zůstane, dokud manžel nepřijede a i s pytlíkem nevyhodí (já bych ho vyhodila nejradši i s celým vysavačem)... nikdy jsem to nedokázala. Představa, že ten pavouk letí uvnitř hadicí, kterou držím v ruce, tak blízko! - mě úplně paralyzovala. A tak jsem poprosila (uvnitř polomrtvá děsem, navenek jakoby nic) některého ze synků, odmalička, jestli by toho pavoučka neodnesl ven - a fascinovaně jsem pozorovala, jak ho vzal bez sebemenšího odporu do ručky, nohy mu vyčuhovaly mezi drobnýma prstíkama, a div že na cestu ještě nedostal pusu. Brrr. 

Do paneláku se mi stěhovat nechtělo, nebyla jsem zvyklá takhle bydlet. Ale záhy jsem zjistila, že to má úžasnou výhodu: v paneláku NEJSOU pavouci. Fakt ne. Jenom občas se v rožku objeví johany - to jsou takoví ti nohatí, sekáči se, myslím, správně jmenují. Dokonce jsem někde vyčetla, že výztuž v panelácích vytváří tzv. Faradayovu klec, která pavouky odpuzuje (jak to působí na lidi, jsem se radši nikdy neptala).

Na johany jsem si jakžtakž zvykla, ale moje trápení s "opravdovými" pavouky za dveřmi bytu pokračovalo - byli všude! A tak jsem v hračkárně obcházela police s "pavoučíma" hračkama; sprej proti pavoukům, který mi manžel koupil na chatu, jsem nedokázala vzít do ruky, protože na něm byl obrázek pavouka; když jsem šla do sklepa a na prahu ležel mrtvý (!!) pavouk, nepřinutila jsem se ho překročit. Připadala jsem si jako idiot, ale logikou to nešlo překonat. Ať živé, umělé či mrtvé - to stvoření mi bylo pořád stejně odporné.

Sama, vůlí, jsem se toho strachu přes velkou snahu zbavit nedokázala: panika, bušení srdce, nemohla jsem dýchat - to následovalo, když jsem se k něčemu, co pavouka připomínalo, i jen přiblížila. Psycholog, kterého jsem oslovila, mě té fobie zkusil zbavit, ale nebyla to jeho specializace a k ničemu to nevedlo. Dodneška vidím jeho nevěřící pohled, když mi dával obrázek pavouka, který jsem na jeho pokyn nakreslila, a já jsem ho důrazně odmítla se slovy, že "něco takového bych v kabelce nesnesla"...

---------------------

A pak jsem dostala tip na psychologa, který by mi prý snad uměl pomoct. Když jsem mu v listopadu zavolala, ozvalo se z druhé strany, jako by šlo o naprosto běžnou věc: "Jistě, přijeďte, podobného problému jsem už zbavil hodně lidí..." Ach! Cože? Kde ten člověk těch 50 let mého života byl?? :-O

Mělo to dva háčky: jednak terapii neplatila pojišťovna (nebylo to málo, ale já bych za zbavení se toho strachu dala cokoliv), jednak léčba probíhala v hypnóze. A to se mi vůbec nelíbilo. Přiznávám, že jsem vůči hypnóze měla určité předsudky - z filmů a tak - považovala jsem ji za šarlatánství, a taky mi vadila představa, že budu na určitou dobu zbavená své vůle, bezmocná. Pro jistotu jsem se taky přeptala, co na hypnózu říká naše církev; nadšená z ní není, prý ale pro léčebné účely její použití nezakazuje. Tak směle do toho :-)

Samozřejmě jsem neměla žádnou záruku, že výsledek bude takový, po jakém jsem toužila. Pan doktor mi do telefonu řekl, ať počítám se 4 sezeními  - a že když ani pak nebude vidět zlepšení, nemá smysl pokračovat. A tak jsem se rozjela do Prahy - pro jistotu vlakem, i když přesvědčená, že se mu stejně nepodaří mě zhypnotizovat, protože já mám přece silnou vůli, na kterou takové kabaretní fígle nefungují :-) No. Realita byla taková, že z první hypnózy si pamatuju některé věty, ze druhé pár slov a ze třetí a čtvrté vůbec nic - ani nevím, jak dopočítal; takového tranzu je prý schopno jen 10 % lidí.

Nebyla to ale žádná legrace. Po druhé terapii jsem si prožila v souvislosti s hypnózou flash back - to bylo hodně nepříjemné. Vystoupila jsem v Pardubicích na nádraží a nepoznala jsem 4. nástupiště :-) A to ho znám důvěrně - vidím na něj z okna kanceláře, jezdím odtud každý čtvrtek do Brna... a teď jsem nevěděla, jestli mám jít dopředu nebo dozadu, doleva nebo doprava; četla jsem na ceduli v podchodu "příchod k 1.,2. a 3. nástupišti" a říkala jsem si "to znamená, že musím být na čtvrtém - ale tam to přece takhle nevypadá??" Zkusila jsem to jedním směrem - došla jsem až na konec nástupiště a teprve když jsem viděla, že se dál nedostanu, vracela jsem se zpátky. Konečně jsem poznala budovu nádraží a překvapilo  mě, že je napravo, čekala jsem ji na druhé straně. Předloni jsme v ní dvě patra opravovali, znám ji jako svoje boty! Bylo to děsivé, ale prý se to stává, mělo to příčinnou souvislost s tou hypnózou. Ještě teď je mi blbě, když si na to vzpomenu.

-------------------

Zajímá Vás výsledek?

Nebojím se hraček, i když jsou velké a třepou nožičkama. Klidně se dotknu pavouka na obrázku. Normálka :-)

Jednoho jsem si nechala na vánočním večírku "vytetovat" na ruku. Připadá mi roztomilej :-)

Nebojím se mrtvých pavouků - tuhle jsem cestou do tělocvičny jednoho docela velkého bez pocitu odporu odkopla stranou. Byl to pocit velkého vítězství. Nevím teda, co bych udělala, kdyby se pohnul - živého jsem totiž od poslední terapie (před týdnem) ještě nepotkala, jsou teď nějak zalezlí, asi se mě bojí :-) Ale i kdybych dosáhla "jenom" tohohle, jsem vděčná a spokojená. Uznejte, že bát se hraček, obrázků a mrtvých pavouků bylo přinejmenším... trapné ;-)

P.S.: Můj terapeut v akci