Záhada zamčeného auta

V sobotu po obědě jsme se s Patrikem vypravili do Chrudimi na výstavu vláčků. Obdivovala jsem trpělivost modelářů, s jakou vytvořili nejen mašinky s vagónkama, ale i krajinu kolem - včetně zahrádek se zeleninou menší než špendlíkové hlavičky, několikamilimetrové slepice, rozestavěný dům, cyklistu na kole, který skutečně šlapal i jezdil, funkční závory, svítící lampy na nástupišti... Páťu zase fascinovaly točny, mosty, semafory, parní mašinky, auta a tanky na nákladních vlacích. Zkrátka, užili jsme si to oba  :-)

Když jsme po pár hodinách odcházeli, pípl mi mobil. Zpráva od mladých, že nemusíme spěchat, protože využili relativní svobody a taky si někam vyjeli. Výborně, tak to si projdeme ještě Chrudim, ukážu mu náměstí a "široké schody" a "myší díru" a dům kata Mydláře, povykládám mu k tomu nějaké příběhy a pak si zajdeme na něco dobrého do cukrárny, zatěšila jsem se.

Došli jsme k autu, počkala jsem, až si Páťa zezadu vezme bundu a čepici, a když jsem zavírala dveře, slyšela jsem, jak cvakl zámek a auto se samo zamklo. Někdy mě to takhle zlobí, proto si vždycky hlídám klíče, abych je nenechala ležet na sedačce nebo v zapalování, když není nikdo uvnitř. Mechanicky jsem sáhla do kapsy, abych zkontrolovala, že je tam mám. Neměla.

Ani v druhé kapse.

Ani v kabelce.

Nakoukla jsem do auta, jestli jsem je tam přece jenom neodložila nebo jestli mi uvnitř nespadly na zem. Neviděla jsem je.

Znervózněla jsem. Vysypala jsem kabelku na kapotu, ne, fakt v ní nebyly. 

Stoupla jsem si na špičky, abych se podívala na střechu, Páťa, zaujat nečekaným dobrodružstvím, vlezl pod auto. Nebyly tam ani tam.

Vrátili jsme se těch cca 30 metrů zpátky k divadlu, naštěstí s dětma chodím vždycky po přechodu, tak bylo snadné jít po svých stopách.  Klíče nikde.

Opakovala jsem si zákon zachování hmoty. Když jsem to auto před chvílí odemkla, musí tady někde být! A není to nijak malý svazek, mám na něm plyšového hrošíka - firemního - právě proto, aby se mi v kabelce líp hledaly.

"Páťo, nemáš je v kapse u bundy?" Neměl.

Znovu jsem vysypala kabelku. Znovu tam a zpátky k divadlu. Ještě jednou kouknout do auta. Na auto. Pod auto. Klíče nikde.

Byla jsem prostě ženou v nesnázích. Co dělá žena v nesnázích? Volá o pomoc. 

Manžel mi telefon nezvedal... poprvé, podruhé... 

Přemýšlela jsem, co dál. Odejít se mi od auta nechtělo, i když je služební a nic jsem v něm neměla, mrzelo by mě, kdyby ty klíče někdo nenechavý našel a odjel s ním. Náhradní klíče od služebního auta nemáme, ty jsou u šéfa naší dopravy. V sobotu večer jsem ho fakt nechtěla otravovat, ani nevím, jak daleko odtud bydlí. Někde tady ty klíče přece musí být! Snad víc očí víc uvidí... váhavě jsem vytočila i synovo číslo a rychle jsem si připravovala, jak mu to řeknu, abych ho zbytečně nevyděsila, že se nám něco stalo. Smál se a slíbil, že nás přijedou zachránit.

Pak mi zavolal zpátky manžel. Naštvaně (protože není zvyklej na manželku v nesnázích) řekl, že teda taky přijede, i když jsem mu opakovala, že je to zbytečné, protože mladí už jsou na cestě a on stejně nemá v autě sedačku pro Patrika.

Páťa se mezitím bavil prohlížením výloh a házením kamínků do náhonu a já jsem byla vděčná, že nekňučí, že je mu zima, že má žízeň, že ho bolí nožičky, že chce čůrat nebo podobné dětské fígle. Naopak, choval se dojemně ochranitelsky. 

Stmívalo se.

Přijel manžel. Zopakovala jsem příběh. Tvrdil, že ty klíče musí být jedině uvnitř v autě a že jsem si to zamykání měla dávno nechat spravit. Bojuje ve mně vztek s lítostí (protože nejsem zvyklá být manželkou v nesnázích). 

Přijeli mladí. Zopakovala jsem příběh. Syn si zapálil a smál se, že to bude dobrá historka k vyprávění u ohně. Manžel suše utrousil, že jsem měla zavolat ještě zásahovku. Jarmilka dala Ondrovi dudlík, aby přestal plakat. Kdybych věřila, že mi to pomůže, rozplakala bych se taky.

Už asi poosmé jsem vysypala kabelku. Prohrábla kapsy. Páťa znovu vlezl pod auto. Prošli jsme trasu k divadlu a zpátky. Nikde nic.

Manžel poněkolikáté zopakoval, že ty klíče musí být v autě. Už jsem tomu snad i věřila. Jediné řešení bylo zavolat šéfovi dopravy o ty druhé klíče. Smířeně jsem začala hledat jeho číslo v mobilu, když vtom: "Haničko", slyším naléhavý Jarmilčin hlas. Otočím se k ní a ona mi tiše a s úsměvem ukazuje do kapuce Páťovy bundy. Vykukoval z ní plyšový hrošík! :-)

Patrikovi provinile potemněly oči, jako by to byla jeho vina, že se klíče našly v jeho kapuci, ale já vím, že si je tam sám dát nemohl. Ale jak se tam dostaly, to teda (doteď!) vůbec netuším, vždyť se oblíkal sám v autě a já si fakt nevybavuju, že bych je dala z ruky. Pohladím ho a usměju se na něj: "Tys mi je hlídal, viď?" Vydechne, usměje se taky a oči se mu zase rozzáří. 

Zachránci se rozjedou, já beru Páťu za ruku a vyrážíme objevovat tajemná zákoutí Chrudimi...