Otevřené nebe

1. 1. 2022 22:33
Rubrika: Martin

Středeční odpoledne jsou "moje". Hlídací. 

Někdy při hlídání trpím, protože Ondra je tak neuvěřitelně podobný Martinovi, že si ho s ním pletu... dokonce jsem mu už párkrát řekla “Martínku”, což mě pokaždé naprosto vyvedlo z míry. Ta dokonalá fyzická podoba mi bolestně připomíná křehkost života a já pak cítím velkou úzkost a strach, že to veliké štěstí, které momentálně prožívám, může velmi rychle skončit... a vím, že další takovou ztrátu bych už nepřežila.

"Bože, svoje trápení jsem si zasloužil, pomoz mi je nést a jen ty můžeš učinit zázrak." (Tomáš Kempenský)

Jednu středu před Vánoci jsem odvedla Páťu na trénink a s Ondrou jsme šli zdobit perníčky. Šlehání bílku s cukrem pojal jako výzvu překřičet mixér a docela se mu to dařilo, ale tohle už dávno umím filtrovat. Začali jsme zdobit a Ondra brzy s radostí zjistil, že může beztrestně ochutnávat. Okamžitě to vyhodnotil jako mnohem zábavnější činnost, ale protože si rozumně vybíral jen ty neozdobené, vlastně mi tím taky pomáhal :-) 

Když ho omrzelo i to, šel ke svému oblíbenému oknu v kuchyni. Bydlíme v sedmém patře a tak z něj vidí Kunětickou horu i Sněžku, pozorujeme spolu auta na ulici a jednou jsme dokonce sledovali červený balón, který přistával za humny! V zimě, když je brzy tma, Ondra moc rád kouká ven na rozsvícená světla. I teď zvedl ručičky s prosebným "dolů", které u něho (kdovíproč a neodnaučitelně) znamená "nahoru" :-) Vzala jsem ho do náruče a on, snad okouzlen barevnými vánočními světýlky a možná i těmi sladce medovými perníčky v bříšku, mě v návalu citu objal ručičkama kolem krku a přitiskl se ke mně, až se mi zatajil dech. Se vší opravdovostí dvouletého tvorečka mi šťastně zašeptal do ucha: "Babi Hanini, moje!", a něžně mě hladil po vlasech. A když mě pak zasypal pusinkama, bylo v té jediné chvíli tolik ničím neomezené lásky, jako by se pro mě otevřelo nebe, a mě napadlo, že na takhle velikou radost by člověk mohl klidně i umřít.

A když jsem si myslela, že nic hezčího mě už nemůže potkat, byl ten nádherný okamžik vzápětí zdvojnásobený tím, jak mi Páťa skočil radostně do náruče ("Haničko, Haničko, tady jsem!"), když jsme ho přišli vyzvednout do tělocvičny. Omotal se kolem mě rukama i nohama, až se mi podlomila kolena. To už u něj není běžné, vždyť už je přeci "velkej", tak jaképak mazlení s babičkou, natož před klukama! Ale dneska bylo všechno jinak, dnešní den byl zázračný. A já jsem v tu chvíli pocítila takovou vděčnost za všechna dobra, kterými mě Pán Bůh za poslední roky zahrnul, že jsem si prostě zakázala bát se, že to znovunalezené, veliké štěstí zase ztratím. Jestli mám umřít, tak jedině  na radost :-)

Zobrazeno 416×

Komentáře

inspra

Krásně krásný. :-)

JiKu

Blbej článek. Není co komentovat!

slu-nicko

Ani přemíru sentimentu? - Váš lajk mě překvapil…

JiKu

Ne, ani přemíru sentimentu.

Jsou situace a texty, kdy je sentiment namístě.

Průser je, když se sentimentální výrok bere jako premisa minor pravdivostních soudů, čehož jste se ovšem nedopustila.

PS: Ještě větší průser je, když jako major.

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio