Spojení modlitbou

Firma mi nařídila, že se mám učit anglicky. Tak se učím. Můj učitel je natolik "svůj", že jeho hodiny postupně opustili už všichni kromě slu-nicka :-) Mě ale jeho svérázná osobnost i způsob výuky bez učebnic baví, mám ho dokonce svým způsobem ráda. Vznikl mezi námi zvláštní vztah: jsme tak naprosto odlišné bytosti, že jsme pro sebe vzájemně zajímavý sociologický studijní materiál.

Když zjistil, že studuju religionistiku a navíc jsem katolík, stalo se náboženství, Bůh a smrt jeho oblíbeným tématem na rozmluvení. Nikdy se v ničem neshodneme :-) On je buddhista a jak jsem ho za těch pár let poznala, není to pro něj jen nějaká módní záležitost, ale něco, k čemu poctivým hledáním došel a přenesl to do svého každodenního života. Z nás katolíků si rád dělá laskavou legraci ("já vím, vy to peklo prostě potřebujete..."), ale už to taky párkrát přehnal („made out of je něco jiného než made from; když řeknu made out of, ehmm... no prostě, v tomto případě při výrobě dochází ke kvalitativní změně materiálu: například z plastů při recyklaci vznikne látka, ze které se potom šije oblečení. Jak bych ti to líp vysvětlil? - je to vlastně taková transsubstanciace...“).

Jeho bývalá přítelkyně žije s jejich sedmiletou dcerkou v Berlíně. Žila. Včera mi napsal, že zemřela, měla rakovinu. Vyjádřila jsem mu účast a připsala jsem, že na něj, jeho dcerku i její maminku vzpomenu v modlitbě. A že opravdu věřím v její (po)moc, tak jestli se tomu bude smát, jak je jeho zvykem, fakt mě naštve. Odpověděl mi: "...a modlitbě bych se nikdy nevysmíval, sám ji používám. díky...“.

A já jsem pocítila takové zvláštní spříznění s tím člověkem, s kterým jinak nemám společného vůbec, ale vůbec nic. I když se každý modlíme jinak a k někomu/něčemu jinému a věříme v jiný životaběh, ta věta jako by ty rozdíly smazala, udělala je nepodstatnými. Čí uši poslouchají moji modlitbu, čí uši tu jeho? Oba prosíme s hlubokou vírou, že budeme vyslyšeni. Vyslyší nás milosrdný Bůh oba?