Když má kněz příliš velké charisma... podruhé

O Chudobíně a tamním knězi Josefu Žídkovi, který měnil až proměnil, jsem na Signály už jeden článek napsala. Tenkrát to byl jenom pohled "zvenku", zato teď Vám můžu nabídnout i pohled za zavřené dveře kostelů a svědectví pamětníka. Naše školní religionistická exkurze totiž letos zamířila na Olomoucko. Chudobín byl jedním z našich jasných cílů, a povedlo se nám domluvit přístup s výkladem ve všech třech místních kostelech. Byla jsem hodně zvědavá, protože příběh, který jejich stavbu doprovází, je opravdu mimořádný.

Pán, který nás přivítal v katolickém kostele, toho moc nenamluvil. Dal nám letáček s historií kostela, aby ho někdo z nás pro všechny přečetl, ale vyprávět se mu nic nechtělo. Docela jsem ho chápala, podobných zvědavců, lačnících po senzaci, už musel mít plné zuby :-) Potěšilo mě, že uvnitř byl kostel plný světla, čistý, udržovaný.

Interiér katolického kostela sv. Františka Serafínského

Přešli jsme do kostela husitského, kde už na nás čekal starší pán s krabicí fotografií. Bylo to asi poprvé, kdy jsem byla v husitském kostele, a tak mě překvapilo, že součástí jeho interiéru je kolumbárium - kolem obvodových stěn byly prosklené schránky s urnami, fotografiemi zemřelých a květinami. Zajímavý zvyk. Kupodivu to na mě nepůsobilo vůbec tísnivě, spíš mile - prostě měli své blízké stále na dohled, a "přítomné" bohoslužbě.

Interiér husitského kostela sv. Cyrila a Metoděje - kolumbárium

Pán se posadil uprostřed kostela na židli a pustil se do vyprávění. Nejdřív nás uvedl do obrazu co se týká historie českých církví. Neznala jsem do té doby tak dobře historické souvislosti, bylo to pro mě opravdu zajímavé. S tímto novým porozuměním už na mě to Žídkovo "kolečko" mezi katolickou-československou-pravoslavnou-katolickou církví nepůsobilo zdaleka tak divoce. Stručně napíšu, co si pamatuju, buďte shovívaví, snad v tom nenapáchám příliš chyb:

Po roce 1918 hodně věřících (?) vyměnilo katolickou církev za nově založenou církev československou. Ta na sněmu roku 1921 přijala rozhodnutí o přijetí pravoslavné věrouky, přestože v té době v naší zemi nebyla pravoslavná církev oficiálně státem uznaná. Jejím vedením byl pověřený biskup Gorazd, vysvěcený v Srbsku patriarchou Dimitrijem (aby nebyla přerušena apoštolská posloupnost). V následujících letech však došlo uvnitř československé církve k velké roztržce a k následnému odklonu od pravoslaví.

P. Žídek byl také jedním z katolíků, kteří přešli roku 1920 do nové československé církve. Z katolického duchovního se tak stal duchovním pravoslavným v československé církvi. Postavil v Chudobíně nový kostel, který byl v roce 1924 vysvěcený jako pravoslavný (jeden z prvních u nás). Po výše zmíněné rozluce československé církve s pravoslavím si však na tento kostel dělala nárok právě československá církev, protože celá stavba vč. koupě pozemku se odehrála (vzhledem k tomu, že pravoslavná církev u nás oficiálně neexistovala) pod její hlavičkou. Po desetiletí marných soudních tahanic pak neúnavný Žídek zorganizoval v letech 1934-35 stavbu nového kostela, již nezpochybnitelně pravoslavného, a současně přestoupil (opět jako duchovní) do nově vznikající samostatné české církve pravoslavné.

Pamětník stavby obou kostelů v Chudobíně.

Pán byl pamětník (nemohla jsem vůbec uvěřit, že je mu už přes 90 let!) a vzpomínal na tu dobu se slzami v očích. Jeho tatínek byl blízkým Žídkovým spolupracovníkem, proto byl jako malý častým svědkem jejich schůzek i hádek - Žídek byl prý velmi ambiciózní a vždy tvrdě prosazoval svoje řešení. Jeho neschopnost respektovat autoritu nakonec vedla k tomu, že byl kvůli sporům s biskupem z pravoslavné církve exkomunikován a vrátil se do katolické církve. Tam již nebyl ve službě duchovního, pracoval pro charitu. Jeho úžasný organizační talent a charisma se však projevily i zde a záhy stanul v jejím čele. Ten člověk byl prostě nezmar :-)

Když starý pán vzpomínal na období hromadných konverzí, bylo na něm vidět velké pohnutí. Říkal, že to byla těžká doba, kdy celá obec tonula ve zmatcích - rozhádané byly celé rodiny, sousedi, dřívější přátelé... Muselo to být opravdu těžké v tak malé obci, kde si všichni "vidí do talíře".  Dnes prý chodí o běžné neděli na bohoslužby do pravoslavného a husitského kostela kolem 5 lidí, do katolického snad 40.

Ani jsme si nevšimli, jak čas během nesmírně zajímavého vyprávění letí, a pravoslavný chrám nám mezitím zavřeli... tak možná někdy příště, do třetice, Vám napíšu zase o něm :-)

Fotografie všech tří Chudobínských kostelů - zleva doprava: katolický kostel sv. Františka Serafínského, husitský a pravoslavný sv. Cyrila a Metoděje.